Těch lidí, co se ti smějí si nevšímej, jsou hloupí!

Aneb jak je lepší nechat si semo tamo něco uříznout, přišít či zakrýt, než dlouhodobě čelit posměchu hloupých lidí.

Zaujal mě článek: Uřízli mi prsa a konečně jsem šťastná – jde de facto o úvahu, zda je lepší nechat své tělo, v případě potřeby, zkrášlit, či zda jde jenom o rozmar a neschopnost přijmout sami sebe takové, jak jsme byli stvořeni. A zda by problémy s naší vizáží nebylo snazší řešit s psychologem či psychiatrem.

Samozřejmě se nabízí otázka, co je to to: „v případě potřeby,“ což je ovšem velmi individuální, protože každý člověk má zkrátka ty potřeby jiné.

Důvody, které vedou jednu ženu k tomu, aby si nechala zmenšit prsa, samozřejmě nemůže pochopit jiná žena, která si problémy související s nadměrně vyvinutým poprsím nedokáže představit a argumenty typu: „také bych na sobě našla něco, co by se dalo upravit, ale neudělala jsem to,“ jsou v takovém případě zcela scestné. A ani psycholog či psychiatr té ženě její nadměrně veliká prsa poponášet nebude, aby ulevil jejím zádům.

Stejně tak jako jednomu člověku nevadí nosit brýle, jiný si zkrátka nedovede představit, že by si musel každý den nasadit na nos ty své popelníky, protože mu, například, překáží při sportu, práci atd. atd. A tak podstoupí operaci. Proč ne? Ani v tomto případě evidentně nepomůže psycholog či psychiatr.

V diskuzi pod zmíněným článkem napsala jedna kolegyně blogerka, že kdyby například měla její dcera příliš odstáté uši, nechala by jí je přišít ještě v dětském věku, aby si nemusela projít posměchem zlých lidí. A já s ní rozhodně souhlasím.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jednu svoji bývalou kolegyni z práce, jejíž devítileté dceři nerostly vlasy a od svých čtyř let měla na své holé hlavičce jen jakési trsy a chomáče a vypadalo to opravdu tak strašně, že to automaticky přitáhlo pozornost úplně každého. Když jsem se její matky zeptala, proč jí hlavu neoholí úplně a nedají nějaký slušivý šátek, nebo jí rovnou nepořídí paruku, aby nemusela dnes a denně cítit v zádech ty znechucené pohledy a čelit posměchu svých spolužáků, naprosto mě šokovala svou odpovědí: „Já jí nic holit nebudu, lidi ji musí přijmout takovou, jaká je,“ a dodala: „já jsem jí vysvětlila, že ty lidi, co se jí smějou, jsou hloupí, tak ať si jich nevšímá.“

Ano, lidi, kteří se posmívají druhým proto, jak vypadají, jsou opravdu hloupí, ale skutečnost je taková, že žádný člověk se nedokáže smířit s tím, že je druhým k smíchu, že se za ním lidi otáčejí se znechucením či lítostí. Natožpak dítě.

Pracovala jsem dlouhou dobu s dětmi a moc dobře vím, jak dokážou být zlé, a umím si představit, jaké utrpení muselo pro tu holčičku být jít každý den do školy. Její matka v práci neustále brečela, jak to ta holka špatně snáší a jak jsou ti lidi hnusní, a jak celá rodina jezděj k psychologovi.

Nechápala jsem. Opravdu jsem nedokázala pochopit, že ti rodiče nevidí, že by k psychologovi museli vozit ty lidi, kteří se jejich dítěti posmívají, protože s jejich dcerou nic v nepořádku není.

Každý člověk chce vypadat tak, aby se cítil dobře – matka té holčičky si taky každý den nastříkala na hlavu půl piksly laku na vlasy, ověnčila se šperky, oblékla pěkné oblečení a ani náhodou by nešla do práce nenalíčená. Proč? Vždyť přeci mohla jít tak, jak ji pan Bůh stvořil a v teplákách. Pokud by se to někomu nelíbilo, řekla by si, že je hloupý. No ne?

Po jednom z jejích pláčů jsem tehdy sedla ke svému PC, našla výrobce dětských paruk (dokonce přímo v Liberci, takže tam mohli ihned zajít), a zaslala kolegyni kontakt. Využili ho. Paní prodavačka sice byla „kráva,“ protože si dovolila podivovat se nad tím, proč jí tu paruku nepořídili už v pěti letech nejenom proto, že by si na ni lépe zvykala, ale také proto, že by po celá ta léta nemusela čelit posměchu, ale na druhou stranu lepší pozdě nežli ještě později.

„No představ si, ta holka je ti tak šťastná, a dokonce se do školy těší, to bys nevěřila ……“ chrlila na mě matka té holčičky a já si uvědomila, jak trocha toho přikrášlení může člověku změnit život.

A pak dodala: „jenom se teda rozbrečela, když jsme jí řekli, kolik nás to stálo, ale manžel jí ujistil, že i kdyby to stálo jednou tolik, za to její štěstí nám to stojí.“

Napadlo mě tehdy, že psychologové a psychiatři nepomůžou člověku s vadou na kráse, ale evidentně ani v případě, že je debil. 

Jitka Gotterová