Sociální jistoty jen pro množící se?

Ano, opravdu existují lidé, kteří nechtějí mít děti. Tito jedinci jsou svým okolím velmi často zatracováni a odsuzováni, jako osoby sobecké vyhýbající se zodpovědnosti, potažmo je jim vyčítána samotná nezodpovědnost vůči státu, jehož porodnost rapidně klesla.    

V diskuzi pod článkem O ženách co nechtějí děti, se dokonce vyskytují názory, že takoví lidé by měli pozbýt práva na finanční zajištění v důchodu, neboť nezplozením potomstva tak nepřispěli k tomu, aby měl v naší ekonomice kdo vytvářet hodnoty, a je tudíž zcela nedůležité, kolik tito lidé v době svého produktivního života do systému vložili.

Jestliže by, dle této zvrácené logiky, neměli mít na finanční zajištění v důchodu nárok lidé, kteří po celý život odváděli daně, aniž by ze sociálního systému čerpali, jak by pak měli být potrestáni ti, jež plně využívali sociální podpory pro výchovu svých dětí (a to minimálně do jejich plnoletosti) a přesto ze svých potomků vychovali lidi, kteří většinu svého produktivního věku páchají trestnou činnost a plní věznice? Například.

Nemalé množství mladých lidí svádí svůj boj se závislostmi na kdečem v různých léčebných ústavech na náklady státu - to znamená hrazeno z pokladny, do níž přispívají i pracující bezdětní. Například.

Jak by pak měli být potrestáni ti, jejichž děti vyrůstají v dětských domovech a na výchově svých potomků se podílejí tím, že dvakrát do roka pošlou čumkartu? Například.

Sociální systém je založen na tom, že každý člověk přispívá do státní pokladny dle svých možností. Vědci a lékaři se starají o to, abychom měli léky a nevymřeli na choroby, které v minulosti vykosily miliony lidí, jiní chytří lidé vymýšlejí technologie, které nám umožňují pohodlný život, lidé zruční budují naše domovy atd. atd. Aneb jak říkal Jan Werich: „Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc.“

Společnými silami do pokladny přispíváme, a protože se honosíme statusem „civilizovaná společnost,“ vynakládáme z ní prostředky na pomoc lidem, dočasně i trvale, práce neschopným – handicapovaným, nemocným, starým a nemohoucím. Tak to prostě funguje.

Dle mého soudu je třeba si přiznat, že mnoho bezdětných lidí je naší společnosti mnohem prospěšnější, než nemalé procento lidí, jejichž jedinou zásluhou je, že zplodili potomstvo.

Jestliže má někdo pocit, že vychovávat děti nezvládne či nechce, jedno z jakého důvodu, považuji to za mnohem odvážnější a zodpovědnější, než přivést na svět dítě, a pak z něj neumět vychovat člověka, který by v naší společnosti vytvářel hodnoty.

Sama jsem vychovala dva syny a jsem ráda, že jsem se rozhodla děti mít, ale nikdy by mě nenapadlo odsuzovat ty, jež se rozhodli je nemít.

Jitka Gotterová