Jak jsem neměla co na sebe

  Také často používáte větu: „Nemám co na sebe,“ ačkoli váš šatník praská ve švech?      

Strašně dlouho jsem ve svém šatníku skladovala oblečení, které už jsem několik let neměla na sobě, povětšinou z toho důvodu, že jsem z něho tak trochu vyrostla, a kdykoli jsem se potřebovala obléknout, lamentovala jsem, že nemám co na sebe.

Vyhodit všechno to oblečení do popelnice mi bylo líto a na to, abych ho někomu darovala, jsem byla zase příliš lakomá. A tak jsem to vždycky na jaře všechno vyvětrala, naskládala zpátky do komínků, a říkala si, že se to dozajista hodí, až budu zase hubená.

S přibývajícím věkem mi však konečně začalo docházet, že tak hubená, jak tenké bylo to oblečení, co mi netknuté již deset let zabírá místo v šatníku, nebudu, ani při pravidelné konzumaci tukožroutských pilulí, a že by možná nebylo od věci přestat investovat do marných pokusů zhubnout a pořídit si raději nějaké použitelné oblečení.

Všechno jsem rozdala a postupně začala pořizovat oblečení nové. Musím přiznat, že mě zpočátku trochu vyvedlo z míry, když jsem se do kabinky musela vracet na několikrát, protože jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že se moje velikost změnila mnohdy o dvě až tři čísla.

Nakonec jsem se však se svojí vizáží smířila, a i když se stále snažím nepřibrat, už se prostě nenervuju kvůli tomu, abych zhubla. A tak když se mě kolegyně v práci zeptala, jestli taky hubnu, abych se vešla do plavek, zavtipkovala jsem, že mi bohatě stačí, když se vejdu do dveří.

Když jsem však dostala nařízeno zúčastnit se jakési konference, stála jsem před tím svým obnoveným šatníkem, plným použitelného oblečení, jehož pořízení mi značně provětralo peněženku a pravila: „Já nemám co na sebe,“ což můj manžel okomentoval slovy, že nejsem normální. Tak jsem ho hned usadila, že tomu nerozumí.

Daleko větší pochopení pro tu moji větu: „Nemám co na sebe,“ projevila jedna moje kolegyně a hned druhý den přitáhla do práce obrovskou tašku plnou jakéhosi oblečení. „Co to máš?“ zeptala jsem se jí, když tašku otevřela u mé skříňky a začala z ní tahat jakési svetříky alá šedesátá léta. „Nó, říkala jsi, že nemáš co na sebe, tak jsem mámě vybrala skříň a něco ti donesla na půjčení,“ zazubila se na mě a dodala: „určitě si něco vybereš.“

Stála jsem tam celá zkoprnělá, nevěřícně koukala na ty svetříky a halenky, které patřily její sedmdesátileté mamince, a jen polkla na prázdno při představě, že bych v něčem takovém měla vyrazit na konferenci. „Děláš si legraci?“ Vypadlo ze mě, načež kolegyně pravila dotčeně: „Tak nic, já jen, že jsi říkala, že nemáš co na sebe.“ 

Nedělala si legraci a já si říkala: „Bože, copak opravdu nechápe, že ženské tuhle větu říkají pořád, ačkoli jejich šatník praská ve švech?“

Když jsem to pak doma vyprávěla manželovi, pravil se smíchem: „Alespoň už příště nebudeš lhát, že nemáš co na sebe.“

A od té doby už jsem tu větu: „Nemám co na sebe,“ opravdu nikdy nepoužila, a pokaždé když stojím před svým šatníkem, vzpomenu si na tuhle příhodu, a vždycky najdu spoustu oblečení pro jakoukoli příležitost.

Jitka Gotterová