Jak já se mohla mít. Kde já mohla být.

Stačilo jen poslechnout rodiče, abych si nebrala toho neschopného Baďuru - chlapa s kocouří hlavou, velkýma botama a malým platem.

Jak já se mohla mít. Mohla jsem dostat od rodičů fungl nový dům, našli by mi bohatého ženicha a ze štrozoku by mi sem tam odsypali něco peněz. Stačilo jen poslouchat, neodmlouvat a maminka s tatínkem už by se mi o štěstí postarali.

Jenže to já né. Já byla dycká tvrdohlavá, jako ten beran, a tak jsem si toho blba neschopného vzala.

Pořídila jsem si s ním dva príma kluky, hypotéku a polorozpadlou barabiznu bez topení a vody na venkově. Na nic jiného jsme se s Baďurovými třinácti tisíci a mými devatenácti stovkami mateřské nezmohli.

Šikovný Baďura mi však vyrobil venku, u kohoutku na zahradní hadici, provizorní koupelnu, již tvořila zástěna ze dvou dek, plechová vana v níž jsme ohřívaly vodu ponorným vařičem, což nebylo ani bezpečné ani rychlé, ale zase měl člověk jistotu, že se vám nerozmáčí kůže na těle, páč taková očista proběhla v rekordní rychlosti – namočit, namydlit, spláchnout a pryč. Copak v létě to ještě šlo, ale v polovině října už to taková prča nebyla.

Vlastně ani záchod jsme neměli, a tak Baďura vykopal na zahradě pod třešní jámu a pravil: „Tady se nám bude kakat jedna báseň,” a taky jo. Teda do té doby, než opadalo listí ze stromu. To pak jednou přiběhl Baďura s kalhotami na půl žerdi, popadl kýbl, uháněl s ním do sklepa a hulákal: „Že ta kráva sousedka musí věšet prádlo zrovna když se mi chce srát.”

A tak zatímco já jsem žadonila půl roku o dokončení koupelny marně, páč Baďura měl pořád spoustu jiné práce, ta naše sousedka ho k tomu dokopala hnedle. A tak od té doby, co jme měli koupelnu, nemusela jsem už ani to prádlo prát v dětské vaničce na zahradě, ale v pohodlí domova. Na pračku pořád peníze nezbývaly, a tak nám stará Baďurová půjčila alespoň ždímačku. Byla to taková ta stará mrcha (myslím tu ždímačku),která měla uvnitř šneka, na něhož se během odstřeďování, všechno prádlo namotalo. Pokaždé, když jsem sešlápla pedál, abych proces odstřeďování ukončila, věděla jsem, co bude následovat. Trička kluků, která teď byla širší než delší, připomínala ementál a moje spodní prádlo bylo připraveno o všechny gumičky, jimiž bylo to ostatní prádlo důkladně omotáno.

Roztrhané spoďary jsem nosila ještě několik měsíců, protože na nové prádlo nebylo a „Pod kalhotami to stejně nikdo neuvidí,” utěšoval mě Baďura.

Vzhledem k tomu, že peněz nebylo dost ani na jídlo, snažila jsem se šetřit kde se dalo, takže jsem zjistila, že omáčka se dá uvařit místo z masa i z kostky masoxu, a že v těstíčku se dá obalit i bezový květ, a taky že večer je nejlepší nežrat.

Černou kávu jsem koupila jen bezprostředně po výplatě a když došla, tak se prostě nekafovalo. Stejně tak se nekupovalo mnoho jiných zbytečností, bez nichž se člověk obejde, jako například šminky. K čemu by mi taky byly šminky, když jsem neměla v domě žádné zrcadlo, že ano? Pokaždé když jsem jela do města, podívala jsem se na sebe ve výloze a zjistila jsem, že je stejně lepší se na sebe nedívat – alespoň nemá člověk nějaké komplexy. Naše zdi několik měsíců zdobily, místo obrazů a obrázků, vysekané šlincy na rozvod elektřiny a lívance po štukování.

Neměli jsme ani auto, a tak jsem do sousední tři kilometry vzdálené vesnice, v níž sídlil dětský lékař, štrádovala pěšky s kočárem do něhož jsem narvala oba kluky. V létě to byla docela příjemná procházka, ale v zimě v chumelenici či lijáku nic moc.

Zjistila jsem, že člověk vlastně ani nepotřebuje žádné kozačky, protože v botaskách se dá odchodit docela dobře dvanáct měsíců v roce.

Vzhledem k tomu, že jsme ještě v listopadu neměli v domě nainstalovaný plynový kotel, netopili jsme, což oba kluci odstonali a skončili jsme všichni tři v nemocnici – já jako doprovod. A zatímco já po nocích brečela do polštářů, jací jsme to špatní rodiče, že jsme to nechali tak daleko dojít, Baďura pravil: „Snažte se tu vydržet co nejdýl, alespoň jste v teple.”

A tak zatímco si ostatní maminky stěžovaly na tragickou úroveň zdravotní péče, nechutné jídlo a špínu a žádaly o co nejrychlejší propuštění do domácí péče, my byli spokojeni. Bylo tu teplo, čisto a dobré jídlo.

V tak tragických podmínkách jsme žili zhruba dva roky, než se naše životní úroveň začala zvyšovat. Věděli jsme, že se to zlepší až půjdu do práce. Ještě několik dalších let jsem musela vzít práci, která neodpovídala mému vzdělání, ale která mi umožnila vyzvedávat děti ze školky a školy a řádně o ně pečovat.

Rok od roku to bylo lepší.

Když dnes na ty časy zavzpomínám, říkám si, že už bych tak asi žít nedokázala, že bych to asi nezvládla.

Pravda je ale taková, že člověk zvládne všechno, jenom musí chtít. Musí se dokázat smířit s tím, že může mít jen to, na co má.

I když jsem byla mnohdy zoufalá, nikdy jsem nežádala rodiče ani nikoho jiného, aby se postarali o mě a moje závazky. Nikdy mě nenapadlo chtít vykrást banku.

Já sama jsem si vybrala tu trnitou cestu ke štěstí a nikdy jsem toho nelitovala – vždycky je to otázka volby.

Dnes mám všechno, i spoustu toho, co člověk k životu vůbec nepotřebuje. Prostě jsem se k tomu dopracovala – postupně.

Ukázka z knihy Tak jde život