Veselé příhody z práce: Žárlivá blbka

Taky vám váš žárlivý partner dělá ze života peklo? Taky vám dělá v práci, a nejen tam, ostudu?

Onehdá jsme měli s několika kolegy z práce takové malé nevinné posezení u pivečka v nedaleké hospůdce. Vlastně to byla rozlučka s jedním kolegou, který se rozhodl zkusit štěstí zase o kus dál.

Do půlnoci už chybělo velké ručičce na hodinách vzít to tak pětkrát dokola, když v tom si pro jednoho z kolegů přišla ta jeho.

„Já jsem Lucka,” pravila ta osoba, přisedla si k Honzovi a ve vteřině se vinula po jeho paži, jako psí víno. Zábava, která byla do té doby v plném proudu, poněkud ochabla, a tak se, pro svůj smysl pro humor všemi oblíbená, kolegyně Stáňa, rozhodla navázat s nově příchozí rádoby nenucenou konverzaci. „Hele Anito a….” „To je Lucka,” opravil ji Honzík. „Ty jsi Lucka?” podivovala se Stáňa a my ostatní jsme se domnívali, že její jméno přeslechla.

„Já myslela, že tvoje žena se jmenuje Anita,“ valila Stáňa ta svá velká kukadla krz ten půllitr na Honzu, který na ni dělal divné posunky, a dosud ochablá zábava se proměnila v mrtvolné ticho. „No ale jeho žena se fakt jmenuje Anita,” pravila směrem ke mně Stáňa a neustále kroutila nechápavě tou svojí makovičkou. Všem nám došlo, že tahle krasotinka není Anita ani Honzova manželka a trapné ticho přerušil až Honza, když požádal o nějaký žvanec pro svou hladovou milenku, ale protože už bylo moc hodin, nedostala nic.

Asi po dvaceti nudných minutách jsme opouštěli restauraci. Honza se Stáňou vyšli jako poslední, chvíli na to jsme se rozloučili. Lucka se s nějakým „Tak ahoj,” ani neobtěžovala a já se Stáňou jsme si to štrádovaly opačným směrem. „Jak jsem mohla vědět, že už dva roky nežije s rodinou? Dyk furt vypráví o svém malém synovi a přitom žije s takovouhle fuchtlí, co ho ještě takhle chodí kontrolovat, no chápeš to?” chrlila ze sebe šokovaná Stáňa.

V neděli přišla Stáně velmi podivná sms z Honzova mobilu „Čau, mám noční. Bude něco?” „Ha,Ha,” odpověděla Stáňa v domnění, že jde o vtip. V pondělí se pokoušela Honzovi dovolat, ale marně. Ani nikomu jinému telefon nezvedal. Už jsme začali mít o kolegu strach, ale v noci prý v práci byl.

Následující den se všechno vysvětlilo. „Doma byla zase scéna, jako kráva,” pravil Honza.

Ta jeho stíhačka mu zabavila mobil, kompletně mu ho prolustrovala a několika dalším ženským, jež měl v mobilu uložené poslala podobnou sms, jako Stáně s tím, jestli se náhodou nějaká nenachytá.

Honza už se smířil s tím, že z něj jeho drahá polovička udělala před celou firmou úplného idiota, a zatímco si Lucka patrně spokojeně libuje, jak ho má pod kontrolou, protože mu stále ještě nevrátila mobil, Honza si koupil jiný a všem rozdal své nové telefonní číslo.

„Ty vole, má tohle za potřebí? Copak s tím se dá žít?” ozývá se ze všech stran a já si říkám kolik dalších chlapů má takové stíhačky doma a nic jiného, než s tím žít jim asi nezbývá.

Na druhou stranu, znám i opačný případ, kdy stíhačem je chlap a jeho žena je chudák, který musí čelit žárlivé scéně pokaždé, když jenom promluví s nějakým mužem.

Jeden druhému tak dělá ze života peklo.

Nikdy v životě jsem svému manželovi nevlezla do mobilu. To by bylo rozhodně pod moji úroveň a sama sebe bych si patrně musela přestat vážit a to nehovořím o tom, jak by si mě mohl vůbec vážit můj muž. Respektuji jeho soukromí a on respektuje to mé, což je podle mě asi základ spokojeného manželství.

A jestli někdy něco, tak to rozhodně vědět nechci, neboť se domnívám, že nějaké drobné flirtíky občas proběhnou všude, zvláště jedná-li se o dlouholetý stereotypem okousaný vztah. Proč se zbytečně trápit úvahami o tom, není-li mi náhodou manžel nevěrný, když můžu naopak přemýšlet o tom, co je vlastně na tom vztahu fajn.

Žárlivé scény, milé dámy, je to poslední, co vám pomůže udržet chlapa doma – to mi věřte.

A jak to tak vypadá, Honzovi už asi také došlo, že vyměnit syna a rodinu za takovouhle blbku asi nebyl zrovna dobrý nápad.

Jitka Gotterová