Srdce domova - kapitola druhá: Co kdyby

Šéf dneska ještě nedorazil, a tak sedím v prodejně nábytku Srdce domova sama. Trochu mě začíná bolet hlava.

Kdysi jsem četla v knížce Luisy L. Hayové, že tuto bolest může téměř vždy zmírnit masturbace, se kterou je třeba začít ihned, jakmile bolest přichází.

Sexuální uvolnění zmírňuje napětí a bolest, a je tedy vlastně celkem paradoxem, že se ženy z tohoto důvodu naopak sexu vyhýbají.

Vzhledem k tomu, že se právě nacházím v pracovním procesu a je tedy nepravděpodobné, že bych mohla začít masturbovat nejpozději ihned, zapíjím jeden ibalgin čtyřstovku a doufám, že přežiju dnešní den, aniž by se mi můj mozek pokoušel vyskočit z hlavy.

*

„Dobrý den, přivezli jsme vám zboží. Kolega mě posílá, jestli prý si to můžete jít na rampu převzít,” praví ten svalnatý dlouhán s modrýma očima.

„Ehm, jo, jo. Hned jsem tam, jenom dám ceduli na dveře,” odpovídám a pokouším se v šuplíku vyhrabat cedulku PŘEJÍMKA ZBOŽÍ.

„Díky,” usmívá se mladík a vychází z prodejny.

Zatímco přemýšlím o tom, že tahle široká ramena a malou krásnou prdelku tady vidím poprvé, přejíždím si, jen tak poslepu, rty rtěnkou, do podpaží a rozkroku si v rychlosti fouknu něco deodorantu (co kdyby) a uháním do skladu. 

„Nazdar Káčo, tak ti vezem ty dvě kuchyně a nějaký serepetičky, tady máš dodák,” vychrlil na mě Pavel a sotva jsem hrábla po papírech, obejmul mě a oběma rukama mě chytil za prsa. Cítila jsem se trapně a bylo vidět, že Pavlův závozník je také poněkud v rozpacích. Vyvlékla jsem se z jeho sevření a pokoušela se ho ignorovat.

„Ale, ale nebuď taková fajnovka. Děláš, jako bych tyhle kozičky ještě v rukách neměl. To víš, na takový masíčko se nezapomíná. Hahaha,” směje se jako idiot Pavel.

„Jdi do hajzlu,” pokouším se ho odpálkovat, ale je mi jasné, že na nového závozníka už asi dojem neudělám.

„Tak, kam to chcete?” ptá se ten mladej s krabicí a než stačím ukázat „támhle,” praví Pavel: „Nó, na to se Káči raději neptej,” mrkne na mě a dodává: „Viď Kačenko?“

Oba Pavlovy dvojsmyslné narážky ignorujeme.

Odškrtávám jednu krabici za druhou a nevím, jestli mám větší vztek a chuť toho pitomce shodit z rampy, nebo jestli se mi chce brečet.

„Tak už jenom potvrdit dodák, Michale, a fičíme vo dům dál,” huláká Pavel a leze do kabiny náklaďáku.

Přes razítko Srdce domova napíšu v rychlosti Vránová, aniž bych si troufla pohledět závozníkovi Michalovi do těch jeho modrých očí. Prostě se stydím.

„Máte hezké písmo,” šeptl nesměle.

„Děkuju,” usmívám se a po tváři se mi rozlévá ruměnec.

Pavel nastartoval. Bezděky zavadím pohledem o kabinku náklaďáku a pak závozníkovi Michalovi jen letmo pohlédnu do očí.

„Už jdu,” mávne na Pavla potvrzeným dodákem, pak se ke mně otočí a praví: „Nic si z něho nedělejte, je to vůl,” ještě jednou se mile usměje a skočí z rampy.

Zavírám honem vrata. Do hlavy se mi hrne krev při vzpomínce na jeho šlachovité tělo a pořád dokola se mi přehrává celý ten náš rozhovor: Razítko, podpis, máte hezké písmo, děkuju, naše pohledy se setkávají, nic si z něho nedělejte, mává…..Razítko, podpis, máte hezké písmo, máte hezké písmo, máte hezké písmo – jak něžně to řekl.

Líbím se mu, určitě se mu líbím. A třeba mu ani nevadí, že mám něco za sebou. Každýmu to přeci nemusí vadit. Kolik mu asi je? Má někoho? Snubák neměl.

Z přemýšlení mě vytrhne bouchání a skrz skleněnou výplň vchodových dveří do obchodu mi naznačuje šéf, abych mu šla otevřít.

„Sakra, Káčo, kde jsi? Bušim tady už půl hodiny,”  huláká na mě, což je samozřejmě pěkná blbost, protože to může být tak maximálně deset minut, co kluci odjeli, ale dneska nemám rozhodně chuť se s ním hádat.

„Už jsi viděla Heinricha?” ptá se šéf.

„Ne proč?”

„Odstraňuje ty nápisy. Blb jeden. Prej se nakonec přiznal.”

„Hm, tak ať si to užije.”

*

Sedím na bolkoně svojí garsonky, kouřím a popíjím dvojku vína, sama.

Přemýšlím o našich.

Napadá mě, jak asi vypadá ženská, se kterou je táta máti nevěrnej, kolik jí asi je, jestli je hezká, hubená nebo tlustá, chytrá nebo blbá. Třeba je příjemná a dá se s ní dobře pokecat.

Ve srovnání s mátí se dá dobře pokecat asi s každým. Celkem se tátovi ani nedivím, že si našel babu, s mátí si toho fakt moc neužije.

Docela mě štve, že jsem matce slíbila, že si o tom s tátou promluvím. Vůbec se mi do toho nechce. O matčině nevěře vím už spoustu let a taky to neřeším - i když jsem nikdy nechápala, co na tom slizounovi z lékárny vidí. Vlastně mám pocit, že nemám právo zasahovat někomu do života.

Někde zvoní mobil.

Rychle odkládám cigaretu do skleničky od brusinek, do dvou třetin naplněné vajgly a popelem, a sháním se po kabelce. Kurnik, šopa. Kde může být?

Jdu po zvuku. A, konečně, tady je. Pozdě. Zmeškaný hovor od Lindy.

Vytáčím její číslo.

„Čau Lindo, cóó, no a kdy? Zítra? Kdo? A kolik mu je? A co dělá?” ptám se poté, co mi Linda sděluje, že budou zítra u nich na zahradě grilovat a její manžel Robert pozval nějakého svého kamaráda. Samozřejmě rozvedeného kamaráda, a tak ji napadlo, že bych mohla přijít taky.

„Tak jo,” souhlasím i když mám pořád plnou hlavu závozníka Michala, ale říkám si: „Co kdyby….”

Jak tak držím v ruce svůj mobilní telefon, nalistuji v seznamu došlých zpráv zprávu od Romanovy manželky a znovu ji otevřu. Stojí v ní: „Kurvo, kurvo, kurvo!” a je mi jasné, že je to reakce na nápis VRÁNOVÁ ŠUKÁ S BLÁHOU.

Zvažuji už poněkolikáté, jestli jí mám odepsat, aby si to vyřídila doma a neotravovala mě. Co je mi do toho, že jí manžel píchá jinde. To je především její problém a ne můj. Nakonec zprávu vymažu a říkám si, že mi může být u zadku Bláha i s Bláhovou.

*

Táhnu dvě lahve červeného, velký pytel brambůrků a jsem zvědavá, co za exota mě u Pšeničků čeká tentokrát.

Linda je vdaná už sedmým rokem a od té doby, co se jim narodila dvojčata, teď jsou jim čtyři, má pocit, že mi musí najít ženicha za každou cenu, abych si taky mohla pořídit dítě. Těší se, až budou naše rodiny trávit společně víkendy a dovolené. Naši manžílkové se budou bavit o autech a popíjet lahváče, zatímco my ženy je budeme obskakovat. Čas od času přenecháme dětičky tatínkům a vypadneme do Eska nebo Acapulca, kde se opijeme do němoty a trochu si povyrazíme z kopýtka, abychom si odpočinuly od toho rodinného života.

Přesně takhle totiž Linda žije.

Kromě dětí, obskakuje i to své líné hovado, které se jen válí na gauči a ani to pivo si neumí vzít z ledničky sám. Linda lítá, jak hadr na holi a když už jí dojde trpělivost a dovolí si protestovat, pán tvorstva jí vysvětlí, že jí musí stačit, že vydělává dost prachů. Pak se obyčejně poštěkají, jako psi, Linda zvedne telefon, zavolá mi, a vyrazíme do Eska.

Minulý týden se mi pokoušela Linda nad dvojkou červeného vysvětlit, že sedmý rok manželství je podle psychologů a statistik rokem kritickým, a že podaří-li se krizi překonat, manželství je de facto zachráněno. Problém je ovšem ten, že Lindino manželství neprodělává krizi po sedmi letech, nýbrž celých sedm let.

A vlastně se ani nedivím, však jsem si to s Robertem taky užila, teda ještě před tím, než začal chodit s Lindou. I ten sex s ním stál za hovno.

*

„Názdáár Káčo, tak jak je?” huláká Robert a bodře mě poplácá po zádech. „Tak tohle je Tomáš,” ukazuje na svého kamaráda, který je skoro o hlavu menší než já.

„Bezva, a ještě se jmenuje Tomáš, jako ten pitomec Heinrich,” napadlo mě a vzpomněla jsem si hned na ten príma nápis.

„Ahoj, já jsem Káča,“ podávám mu ruku, dodávám: „Vránová, Káča Vránová,” přičemž na slovo VRÁNOVÁ kladu zvláštní důraz a tajně doufám, že alespoň jeden ten nápis na cestě k Pšeničkům ještě Heinrich neodstranil, a že ho Tomáš také četl. Nemusela bych pak totiž vysvětlovat, že mi fakt vadí, když je chlap o hlavu menší než já.

„Tomáš je automechanik, Káčo,” upozorňuje Robert.

Tomáš nejen že patrně nápis nečetl, ale vypadá to, že se mu asi líbím, protože mi ihned nabízí: „Když budeš cokoli potřebovat udělat na autě, přijeď to není problém, na tebe si udělám čas vždycky.”

„To je fajn, Káča už by konečně potřebovala nějakýho údržbáře, kterej by se jí postaral vo podvozek. Viď Káčo?” zavtipkoval Robert.

„Ty jsi vůl,” vrhla jsem na Roberta vražedný pohled.

„Lindo vem sem ještě pivo a hořčici,”  houkl Robert na Lindu do kuchyně, zatímco Tomáš obracel plátky hovězího masa na grilu.

„Já tam dojdu,” nabídla jsem se, protože jsem si chtěla promluvit s Lindou o samotě.

„Tak co mu říkáš?“ spustila hned Linda.

„Jak, co mu říkám? Copak sis nevšimla, že je o hlavu menší než já?“

„No bóže, to přeci není pro manželství tak důležitý.”

„Jak není důležitý? Zbláznila ses? Lindo, já přeci nehledám někoho, kdo se nade mnou slituje, vezme si mě a založí se mnou rodinu.Já chci někoho, koho budu milovat, chápeš?”

„A myslíš, že já svýho muže miluju? Prostě jen chci, aby měly moje děti tátu, o nic jinýho v manželství nejde. Užívat si můžeš jinde,” argumentuje Linda, která taky vojede, kde co, ať už je to mladý, starý, svobodný, nebo ženatý, hlavně, když to nosí gatě.

„Promiň, ale z takové filosofie….”

„Můžu vám s něčím pomoct?” přerušil náš rozhovor Tomáš a mě napadá, že to tak je možná lepší.

Cpu se hovězím, usmívám se, diskutujeme o všem a o ničem.

Tomáš mi neustále dolévá víno a minerálku a čumí na mě pořád, jak na svatý obrázek.

„Už jsi mu nabídla, jestli by s tebou nejel v pátek do tý Francie? Alespoň byste se přes víkend víc poznali,” našeptává Linda.

Jenomže z Tomáše se vyklubal dokonalý egocentrik, který každou větu začíná slovem: „Já” a i po půl láhvi červeného mi pořád připadá hrozně mrňavý, takže jsem si jistá, že mu to nabízet nebudu.

Stejně jsem už domluvená s Petrou.

Kolem půl deváté přivezl pan Pšenička starší, Robertův otec, dvojčata a omlouval se, že ten výlet poněkud protáhli.

Linda s Robertem se chvíli dohadovali o tom, kdo z nich je půjde vykoupat a uložit. „Já nejdu, já už mám notně v žíle,” pravil Robert, a tak, jako vždy, vyhrála Linda.

Robertův tatínek nejprve odmítl pivo s tím, že ještě pojede domů autem, ale pak se rozhodl, že zůstane a půjde pěšky. Co by taky dělal doma sám.

Pšeničkovi se rozvedli už před deseti lety, když paní Pšeničkovou přepadla druhá míza a opustila manžela se svým o hodně mladším milencem, který se na ni nakonec stejně vykašlal.

Linda si už kolikrát postěžovala: „S tchýní je to na hovno, ta nepohlídá. To víš, cestuje a honí chlapy.”

Byla jsem panu Pšeničkovi vlastně moc vděčná, že zůstal, protože si sedl ke mně a tak nějak jsme si měli o čem povídat a nemusela jsem pořád poslouchat toho jájínka Tomáše.

„Myslím, že bychom si mohli tykat. Já jsem Fanda,” nabídl mi.

A tak jsme si na to tykání připili a políbili se. Byl hladce oholen a jeho tvář ještě voněla po vodě po holení.

Znám pana Pšeničku, teda Fandu už moc let, ale až dnes mám příležitost si s ním tak nějak víc pokecat.

S každou další skleničkou je náš rozhovor stále důvěrnější.

Vypráví mi o bývalce i o svých dalších známostech a problémech v lásce, o sobě.

Jeho upřímnost a otevřenost ve mě evokuje vysypat ze sebe všechny starosti a problémy, svěřit se tomuhle člověku se vším, co se mi kdy přihodilo. Ostatně na to by jedna noc asi nestačila.

Jájínek Tomáš se ocitl na druhé koleji, takže ho to poměrně brzo přestalo bavit, poděkoval za hezký večer a rozloučil se.

„To je fakt boží, tak já ho přitáhnu, abys ho mohla sbalit a ty tady kafráš celej večer s mým tátou. To se pak děvenko nediv, že zůstaneš sama,” vyčítá mi Robert, a protože je nalitej, jak zákon káže, odchází spát.

„Já už taky půjdu,” loučím se.

„Vyprovodím tě,” nabízí se Fanda.

Linda kouká, jako péro z gauče a ve dveřích mi ještě pošeptá: „Né, abys mi přefikla tchána!”

S díky přijímám Fandovo rámě, protože jsem poněkud ovíněná, a to pak ten krok člověk nemá takový, jaký by si představoval.

Loučíme se před bytovkou.

Dává mi pusu na tvář. Každého jiného chlapa bych pozvala nahoru a skončila s ním ve svém širokém letišti. Jenže tohle je něco jiného.

Ne, že by mě nepřitahoval. To teda přitahuje. Něco mě na něm zatraceně moc přitahuje, jenom nevím co přesně to je.

Ale hlavně je o dvacet let starší a je to tchán Lindy.

*

Sedím v letištní hale a čekám na Petru.

Samozřejmě, jako vždy, přichází na poslední chvíli.

„Sorry,” praví udýchaně, víc říct nestíhá, utíkáme k odbavení. O několik minut později už sedíme v letadle, popíjíme vizoura a probíráme chlapy.

„Fakt mě vůbec nepřitahoval, ani trochu,” popisuji Petře jájínka Tomáše.

„Chceš říc, že je ještě víc asexuální než hubeňour Rýgl s tou svojí baretkou na kebuli?” ujišťuje se Petra.

„Hm,to zas asi ne,” přiznávám a obě při vzpomínce na pan Rýgla vybuchneme smíchy.

Pak vyprávím Petře o svém setkání se závozníkem Michalem.

„Vidělas ho chvíli, nic jsi s ním neměla a jsi mokrá z toho, že ti řekl, že hezky píšeš?” shrnula velmi trefně, koneckonců jako vždy, moje pocity Petra.

„A dal ti alespoň telefonní číslo, nebo si řekl o tvoje?“ vyzvídá dál Petra.

„Ne.”

„Hm, tak to bude pěknej ňouma, vod toho bych moc nečekala,”radí Petra.

Nedá mi to, abych se Petře nesvěřila i se svými pocity ohledně Fandy.

„No, nic nenaznačoval, nic nezkusil, prostě byl jenom milej. Ale stejně mám neodbytný pocit, že to mezi námi tak nějak divně jiskřilo.”

„A tak kterého bys teda chtěla? Toho závozníka, nebo Lindy tchána? Já v tom mám trochu hokej,” ptá se nechápavě Petra.

„Prosím tě, neříkej Lindy tchána, to zní fakt děsně,” chytám se za hlavu.

„Já nevím, ještě nikdy jsem se se žádným chlapem necítila tak dobře, jako s Fandou, ale mám pocit, že je moc starej,” pokračuji.

„Myslíš jako, že se mu nepostaví?” vykulí na mě vyděšeně oči Petra a já se musím fakt smát.

Zatímco já jsem spíš na ty předehry a romantiku a samotné splynutí pohlavních orgánů mě zas až tak nebere, Petra je pravý opak. Nepotrpí si na ty řečičky okolo a důležité pro ní je, aby jí to chlap udělal pořádně, aneb, jak praví: „Bez orgasmu je to vo hovně.”

Petra sice taky pořád hledá nějakého vhodného partnera na trvalo, ale už dva roky udržuje jakýsi free vztah s neschopným Tondou, který většinu svého života nemakal a ve svých čtyřiceti pořád ještě bydlí u maminky.

Jenomže má prý holt velké péro, a to je něco, s čím se Petra nedokáže rozloučit.

„Nemyslím, že by se mu nepostavil, ale že je starý na to, aby zakládal rodinu. Aby měl ještě dítě.”

„Próč? Spousta chlapů si pořizuje děti v ještě pokročilejším věku. Mě by spíš zajímalo, jak by se tvářila Linda, až by ses jmenovala Pšeničková a tvoje děti by byly strejcové a tetky jejích dvojčat,” směje se Petra.

„Poslyš a ví vůbec ten tvůj Fanda, že jsi spala s jeho synem?” napadlo Petru.

„A myslíš, že neví, že jsem u nás ve městě spala s každým?” směju se pro změnu já.

„A co kdyby o tebe projevili zájem oba? Kterýmu bys dala přednost?” ptá se Petra.

„Já fakt nevím, ale je taky možný, že si to špatně vykládám a nebude mě chtít ani jeden.”

„Tak to bychom se měli pro jistotu v tý Francii porozhlédnout po nějakých fešných Francouzích, co říkáš?” směje se Petra.

„Ale vždyť neumíme francouzsky,” namítám.

„Neříkej, že ses ještě nemilovala po francouzsku, já to tak mám nejraději a slov k tomu netřeba,” směje se Petra.

„Ještě by tady byl možná jeden zájemce. Teda zájemkyně,” vzpomněla jsem si na Alex.

„Co? No povídej, to zní zajímavě,” směje se Petra.

„No, říká, že chce zkoumat život neprovdaných žen na malém městě, nebo tak něco. Ale já si myslím…”

„…že by píchala, jak červenej brabenec,” skočí mi do řeči Petra.

„No, vlastně jo. Myslím, že je lesba.”

„Hmmm, víš, jak to je. Kdo jednou zkusí, nechce jinak,” směje se Petra a dělá na mě jakési lesbické posunky.

„A ty už jsi to někdy se ženskou dělala?” vyzvídám.

„Jo. Je to docela fajn. Všechno je to takový něžnější, citlivější. Ženská prostě ví přesně, jak ti to má udělat, aby to bylo dokonalý,” odmlčí se.

Doslova hltám její slova a mám pocit, že se mi to nehnusí. Přemýšlím, jestli mám ještě tu Alexinu vizitku.

Petra se směje a dodává: „Ale to víš, péro je péro.”