Krasotinky ve světě duchů

Když bylo mému synovi zhruba sedm, osm let, trápila ho myšlenka, co se stane s člověkem po smrti a jednoho dne mi položil před spaním několik otázek: „Co bude až umřeme?” „Bolí smrt?” a při vyřčení otázky, zda z nás opravdu vůbec, ale vůbec nic po smrti nezbyde, na mě zoufale vytřeštil ta svá kukadla a já viděla, že má slzy na krajíčku.  

Zpočátku jsem se ho snažila uklidnit slovy: „Ale jdi, miláčku, takovými věcmi se vůbec nemusíš trápit a už pěkně spinkej,” láskyplně jsem políbila svého syna na čelo a ještě než jsem zhasla, poslala jsem mu jeden vzdušný polibek a mile se na něj usmála.

Jenomže když člověka něco trápí, těžko vám pomůžou rady typu: „Takovými věcmi se nemusíš vůbec trápit” nebo „Prostě se tím netrap a basta.”  

Uvědomila jsem si, že strach a úzkost z neznámého jsou jedny z nejhorších pocitů, jaké může člověk prožívat. Otočila jsem se, pomalu šlapala schod po schodu a přemýšlela, jak vysvětlit dítěti něco, s čím si vlastně nevíme rady ani my dospěláci.

Potichoučku jsem otevřela dveře a světlo z chodby spoře osvětlilo dětský pokoj. „Mamííí, Jakub bulí,” pravil o dva roky starší Šimon. „Né,né,” pronesl Jakub a dlouze popotáhl.

Rozsvítila jsem lampičku, podala Jakubovi kapesník, usadila se na okraj jeho postele a pravila: „Budu vám vyprávět jeden příběh.” 

Šimon se zachumlal pod peřinu ke svému bratrovi a oba napětím ani nedýchali, zatímco mně pracoval mozek na plné obrátky a přemýšlela jsem, jak do toho, kde začít a jak to vlastně s tou smrtí je. Jediné, co jsem věděla naprosto jistě, bylo, že prostě nemohu říci svým synům, že po smrti nic není, že s naším tělem umře i naše duše a nezbyde z nás nic, než hrstka popela. Nejenom proto, že bych je tak, chudáčky, vyděsila k smrti, ale také proto, že si nemyslím, že by to tak bylo.

A tak jsem jim začala vyprávět příběh o dívce, které umřel tatínek a o tom, jak jeho duše žila dál v její blízkosti, jak se stal jejím duchovním ochráncem, jak je to s těmi anděly strážnými, proč je my lidé většinou nevidíme a že má každý člověk možnost napravit své chyby jichž se v době pozemského života dopustil. Vyprávěla jsem jim o lásce a naději a o tom, že když si člověk něco opravdu moc přeje, tak se mu to vyplní.

„Jéště, jéště, mamíííí, povídej, prosíííím,” žadonili hoši, ale marně, byl čas jít spát.

„A budeš nám vyprávět ještě zítra?” ujišťoval se Jakub a bylo vidět, že jeho dušička už má klid, že strach a úzkost z neznámého, vystřídala pouhá zvědavost a touha po dobrodružství.

Druhý den, další i ten další a každý následující jsme společně prožívali nová a nová dobrodružství s kamarády duchy z onoho světa a kluci se smáli až se za břicha popadali, nebo jen s ústy dokořán naslouchali, a už ani nevím, jak se mi podařilo jednoho dne ten příběh ukončit.

Nedavno se mě Jakub, který je už o hlavu větší než já, a všiml si, že jsem zamlklá a zahloubaná do svých myšlenek, zeptal, zda mě něco netrápí a já jen pokývala hlavou, že ne a uvědomila si, jak jsem šťastná, že jsem se tenkrát vrátila do dětského pokoje a nenechala ho samotného s tím jeho trápením a vím, že jako jsem tam tenkrát byla já pro něj, bude tu už navždycky on pro mě. Oba moji kluci.

Ten příběh jsem sepsala a co nevidět vyjde kniha s názvem:

     KRASOTINKY  VE  SVĚTĚ  DUCHŮ

A ať už se mnou někteří z vás nesouhlasí a myslíte si, že po smrti není nic, nechte žít alespoň ten příběh, protože pro malou dětskou dušičku je pořád lepší víra a naděje, než strach a úzkost z neznámého, a nějaká představa než žádná.

Jitka Gotterová