Jak se stane, že člověku onemocní duše?

Často nad touto otázkou přemýšlím, neb mám pocit, že těch duševních chorob poslední dobou přibývá jako hub po dešti. Znám mnoho lidí, kteří by bez svých psychologů, psychiatrů a "růžových pilulek" zvyšujících jejich odolnost vůči vlivu okolního světa zkrátka nedokázali fungovat.

Nemám teď na mysli například lidi trpící těžkými duševními poruchami, kteří k nim přišli díky dědičné dispozici (například schizofrenii apd.), ale takové ty stavy, kdy máme pocit, že už nemáme pro koho a pro co žít. Že všechno na čem nám kdy záleželo, pro nás přestává být důležité, že nás nikdo nemá rád, že se nám nic nedaří a nic dobrého nás nečeká. Zkrátka deprese.

Zda nás deprese „dostane“ záleží dle mého soudu především na našem přístupu k životu.  Na našem žebříčku hodnot a na tom, do jaké míry se dokážeme povznést nad určitou situaci či problém. Na tom, jak moc lpíme na starých zvycích a bráníme se něčemu novému, byť neznámému. Ale také na tom, jak velkou váhu má pro nás to, co si o nás myslí druzí (nezřídka i ti, o nichž my sami vysoké mínění nemáme).

Ještě donedávna jsem měla v práci kolegyni, která se po cca osmi letech v maloobchodě a každodenním styku s ne vždy milými zákazníky a mnohdy ještě méně milými arogantními manažery,  dopracovala k trvalé závislosti na psychofarmacích, a její nejčastější hláškou bylo: „Jak já ty lidi nenávidím.“ Ach, jak já jsem jí, po patnácti letech v obchodní činnosti, rozuměla. Nicméně….

Vzhledem ke své dlouholeté praxi zaučovala nové zaměstnance stylem: „Já vám nic vysvětlovat nebudu, jestli nejste debil, pochopíte to sám,“ s čímž měl nemalý počet lidí dost velký problém, takže rovnou ukončili pracovní poměr. Ti otrlejší si na její chování postěžovali, což mělo za následek, že byli nazváni donašeči a následně proti nim byl systematicky štván zbývající personál, který tak nějak neprotestoval, neb kdo si bude dělat zbytečně zle (ještě by se taky dostal na černou listinu). A výsledek? Špatná pracovní atmosféra negativně ovlivňující práci celého kolektivu.

A teď se samozřejmě nabízí otázka: Kdo za to může? Ti protivní a hnusní zákazníci, kteří tuto pracovnici osm let otravovali? Nebo manažeři, kteří jí nedali pokoj svými neustálými nesmyslnými požadavky? Nebo ti debilové, které musela zaučovat? Nebo ona sama, protože si zavčasu neuvědomila, že dělá práci, kterou dělat nechce, která ji nebaví a vyčerpává do takové míry, že to ohrožuje její duševní zdraví?

Znám ženu, která drží svoji rodinu v neustálém napětí svými opakovanými výhrůžkami sebevraždou. Její krátce dospělý syn místo toho, aby si plnými doušky užíval svého mladého života, žije v neustálém strachu a obavách z budoucnosti, v obavách o život svojí matky i malé sestry, neboť již mnohokrát slyšel ono: „ ….a malou vezmu s sebou!“ Namísto toho, aby trávil volné chvíle se svými vrstevníky, či přítelkyní, dělá neustále doprovod své matce, protože nikdy neví, kdy to na ni přijde.

Chudák kluk. No jo, jenomže ta matka za to taky nemůže, páč tahle její duševní porucha sahá až do jejích dětských let, kdy trpěla nedostatkem pozornosti svých rodičů a její starší sestry na ni byly zlé. Neustále se smály jejím zrzavým vlasům, což nesla tak těžce, že se začala sebepoškozovat. To její rodiče prý můžou za to, že je zamindrákovaná, že se nenávidí, že nemá chuť žít. Ne, této ženě nemůžeme nic vyčítat. Můžeme jenom doufat, že její chování nezpůsobí, že si za pár let začne rozřezávat ruce její dcera. Můžeme jen doufat, že její syn ještě někdy dokáže žít normální plnohodnotný život bez věčného strachu.

Jedna moje bývalá kolegyně terorizuje celou svoji rodinu neustálými hysterickými výlevy, a když jí manžel řekne, jestli si uvědomuje, že právě seřvala děti naprosto bezdůvodně, aniž by cokoli provedly, rozpláče se, zaleze do kouta a šustí si uchem. Původ své psychické poruchy přisuzuje výchově své matky, jejíž panovačné a diktátorské chování prý způsobilo, že je již od dětství buď agresivní, nebo se uzavře do sebe, někam zaleze a tře si lalůček ucha, což vydává takový zvláštní uklidňující šum.  

A teď co? Normálně je člověku líto těch dětí, které musí dnes a denně snášet řev své duševně nevyrovnané matky, ale můžeme odsuzovat tu matku, když přeci v dětství tolik trpěla? Jistěže nemůžeme, je přeci taky obětí. A lze jen předpokládat, že jednou si budou šustit uchem její děti a obětí budou jejich děti. A tak dále a tak dále…….

Jinými slovy mám pocit, že když budeme k životu přistupovat s neustálou lítostí k tomu, co strašného kdo z nás v životě prožil, a budeme-li v těchto prožitcích hledat omluvu pro své vlastní chování, nebude za chvíli ve společnosti normální nikdo.

Všichni si budeme zalezlí kdesi v koutě šustit uchem a všichni budeme oběti.

Jitka Gotterová