Veselé příhody z práce: Jsem příšerný člověk

  Jsem prý příšerný člověk (v praxi často používán výraz „svině,“ který si laskavý čtenář za příšerného člověka dosadí, kdykoli uzná za vhodné), a všichni to prý o mně vědí, protože to prý všichni říkají, slýchávám velmi často. V posledních letech, naštěstí, pouze v zaměstnání.

Ano, mnoho zaměstnanců jsem vyhodila, někteří odešli sami. Ani ve snu by mne nenapadlo, myslet si, že o mně tito lidé budou mluvit s úctou, že prostě řeknou: „No, já se jí nedivím, že mě vyhodila, dyk jsem tu práci fakt nezvládal, nedělal jsem dobře, seknul jsem pár áček, jsou za mnou vidět špatné výsledky…“

Ne, taková sebereflexe prostě u drtivé většiny lidí nefunguje. Je to přirozené, neboť máme každý svůj úhel pohledu. Přiznávám, že já osobně také rozhodně netrpím přemírou sebekritiky, ale nevadí mi, když má nějaký člověk jiný úhel pohledu, než já. Vadí mi však lidé, kteří jsou schopni kohokoli a cokoli odsuzovat na základě úhlu pohledu někoho jiného, aniž by se obtěžovali vytvořit si svůj vlastní úhel pohledu na základě svých vlastních zkušeností.

Kdysi mi nepřišla kolegyně na směnu s tím, že mi její manžel poslal sms zprávu, že byla právě ošetřena v nemocnici pro akutní bolest zad, po té, co ji našel ležet na zemi v bezvědomí, ale že druhý den již přijde (což mi bylo divné). Když jsem ji požádala o lékařskou zprávu, která by její absenci omluvila a narovinu přiznala, že jsem si ověřila, že v nemocnici ošetřena nebyla, řekla mi dotyčná, že bych se za takový projev nedůvěry měla stydět, že moje chování považuje za neférové a podlé, a ukončila pracovní poměr ve zkušební době.

Dodnes se stydím za to, že jsem zcela podle a neférově odhalila její lež. Jsem příšerný člověk.

Když se před lety v době mé nepřítomnosti moje zástupkyně Marta zhroutila a rozplakala, že tu práci prostě nezvládá a že už toho má dost, analyzovali s manažerem situaci a došli k závěru, že příčinou jejího nervového zhroucení vlastně není vůbec její neschopnost, ale to, že mám na ni přemrštěné nároky, jsem na ni zlá a terorizuji ji už dobrých čtvrt roku, a že se mnou odmítá pracovat.

Předložila jsem tedy manažerovi sms zprávu, jíž mi zaslala dotyčná cca týden před tímto incidentem, v níž mi děkuje za svatou trpělivost a toleranci s jakou přistupuji k jejím chybám, za to že jí vycházím vstříc s docházkou a přislíbila mi, že mi vše vynahradí.

No vidíte, a jsme zase u toho úhlu pohledu – zatímco já si pod příslibem, že mi někdo něco „vynahradí,“ představím nějakou pomoc, moje kolegyně usoudila, že nejlépe mi vše vynahradí, když mě sejme.

Rozpor mezi několika měsíčním terorem, jemuž musela údajně čelit, a obsahem týden staré děkovné sms zprávy de facto nedokázala vysvětlit. Nicméně byla přeřazena na jiné oddělení, kde jí po té, co pokazila, co se dalo, sdělil vedoucí, že na místo zástupce, o které se ucházela, nemá potřebné schopnosti, a přesunula se na další oddělení.

Ač jsem fakt příšerný člověk, dokážu se vžít do pocitů té holky, že prostě v daném okamžiku udělala vše proto, aby odpoutala pozornost od své vlastní neschopnosti, a tak přesunula vinu na někoho jiného. Logické, zkrátka se snažila zachránit především sama sebe. Upřímně - kolik lidí by to neudělalo? Mně to sice ublížilo víc, než si kdo dokáže uvědomit, ale já si vždycky říkám: „Na každého jednou dojde a některé skutečnosti vyjdou na povrch tak nějak samy!“ A věřte, nebo ne, ono to funguje.

 Můj největší problém je ten, že se snažím vždy každému pomáhat a vyjít vstříc, a lidi si na to zvyknou a považují to za naprostou samozřejmost, takže když pak jednou dvakrát, jedno z jakého důvodu, vstříc nevyjdu či nepomůžu, nebo řeknu něco, co tomu druhém nezní zrovna libě, jsem zase příšerný člověk. No, a samozřejmě je mi od dotyčného vše „vynahrazeno,“ ovšem zase tak nějak z toho jeho úhlu pohledu, který se dost zásadně liší od toho mého úhlu pohledu.

Když kdysi odešla na jiné oddělení kolegyně Marta, převzala zástup, dočasně, kolegyně Hela, která měla dvě malé děti, a jak říkávala, nestála o žádné funkce, protože péče o rodinu zabírala převážnou část jejího času, a vzala to tedy dočasně, údajně jen kvůli mně, aby mi pomohla.

Hela tu práci dělala zhruba rok a pokaždé, když ji rozčílilo, že zas někdo neudělal něco dobře, za což ona měla nést zodpovědnost, pravila, že už toho má dost, že to fakt nemá zapotřebí, že už se takhle nechce nervovat, a abych už si prý někoho našla, že tu funkci fááákt ráda pustí, odmaká si svých osm hodin a půjde domů s čistou hlavou za dětmi, aniž by musela neustále přemýšlet o tom, co zapomněla objednat, kde má špatně nastavené ceny či značení, a nervovat se, že zas přijde nějaká kontrola.

Svoji funkci nabízela k dispozici minimálně dvakrát do měsíce a pokaždé jsem jí tak nějak vysvětlila, že by to byla škoda, i když jsem její pohnutky chápala a upřímně řečeno vůbec jsem nedokázala pochopit, jak může zvládat všechno to, co zvládá. Spala zhruba tři hodiny denně, neměla čas ani na jídlo, což nahrazovala nadměrným příjmem cukru a pitím nekvalitních energetických nápojů a nechodila, ale jenom běhala. Proto jí také neřekl nikdo jinak, než splašená Hela.

Pokaždé, když jsme měli v práci ten největší fofr, řešila po telefonu rodinné problémy: „Manžel neví, kde má holka kalhotky. Babička potřebuje nutně vědět, jestli má upéct bábovku nebo koláč. Holka běhala venku v mokrých botách, zatímco se její otec klidně válel na gauči. Barborka nechce tyhle punčocháčky, ale chce jiné a ve školce se samozřejmě spinkat nebude. Hanička volala, že je na ni a na sestru babička zlá, načež maminka vysvětlila babičce, že si snad od těch dětí nenechá diktovat, co má dělat a poté vysvětlila dceři, že tatínek už jede domů, tak ať si připraví prdelky. Za chvíli volala znovu babička, že Hanička se bojí a pláče, že dostane od tatínka na prdelku, načež Haničce předala telefon a maminka jí vysvětlila, že když řekla, že si mají připravit prdelky, že tím rozhodně nemyslela, že na ně dostanou (co tím tedy mohla myslet, mě nenapadlo, ale zeptat se jsem si netroufla). Když volala babička, co má dělat s tou kosmetikou a pravila, že předala nějaké vzorky, řvala na ni kolegyně, že jí několikrát řekla, ať se jí nesere do kosmetiky a bouchla jí telefonem.

Většina těchto hovorů, při nichž kolegyně mluvila, kulantně řečeno hodně hlasitě, mi probíhala za zády obyčejně v době, kdy jsem potřebovala mít klid na objednávky, a soustředit se na práci bylo naprosto nemožné, mimo jiné i proto, že pokaždé když Hela položila telefon, jala se se mnou vzniklou situaci rozebírat a nakonec vše uzavřela konstatováním, že jí máma kurví výchovu.

Když jsme neřešily rodinné problémy a hroznou babičku, která se jí každý den starala o děti, či po jakém jídle nebylo jejímu manželovi těžko, nabízela Hela za výhodnou cenu bižuterii, kterou vlastnoručně vyráběla a výběr dekorativní kosmetiky z katalogu, což by mi ani nevadilo, kdyby to nebylo vždy v tu nejnevhodnější dobu.

Po několika měsících, kdy už jsem znala kompletní anamnézu všech členů Heliny rodiny, aniž bych o to stála, a neustále řešila, kdo má v šuplíku jakou kosmetiku či parfém, komu to mám dát a kdo za to přinese kolik peněz, jsem si uvědomila, že se Hely problémy stávají součástí mojí každodenní práce a upřímně jsem ji upozornila na to, že je třeba si věci, především doma, zorganizovat tak, aby to nezasahovalo do jejího zaměstnání, a tak nějak na plnou hubu, jak je mým zvykem, konstatovala, že má nevychované děti.

Opět jsem dostala nabídku, že svoji funkci přenechá někomu jinému, kterou jsem se tentokrát již rozhodla přijmout. A zatímco já měla pocit, že tím své kolegyni značně ulehčím, už tak nelehký život, kolegyně to pochopila, jako sesazení z funkce, kterou, i když tím neustále vyhrožovala, ve skutečnosti pustit nechtěla a došla si na moje chování (udělala ze mě doslova psychopata, který neustále jenom řve, nadává a do všeho kope) stěžovat řediteli, přičemž nezapomněla upozornit na to, že se jí hrabu v soukromí, když jsem řekla, že má nevychované děti.

Mně samozřejmě neřekla nic a úplně v klidu, poté, co mě obvinila, že se jí hrabu v soukromí, mi vyprávěla velmi veselou historku (která mně veselá nepřipadala a jenom mě utvrdila v mém názoru na její výchovu), jak její pětiletá Barborka řekla tatínkovi, že v těch nových botách vypadá, jak ty „mladý debilové,“ že má Hanička tvrdá hovínka a problém s kakáním, a vysypala mi ke klávesnici placky z moduritu, které vyráběly její děti.

Snažila jsem se nebýt nezdvořilá, takže jsem na plnou hubu nevybalila, že mě ani trochu nezajímají jakési patlaniny cizích dětí, a řekněme si upřímně: „Koho by to zajímalo?“ Takové výrobky mají význam pro rodiče dětí či jejich učitele, ale ne pro cizí lidi, a už vůbec ne pro nějakou Gotterovou, která na to nemá čas a navíc není takový ten rozplývavý typ, co se tetelí nad kočárkem a vyslovuje nahlas domněnky, komu z rodičů je to mimino víc podobné, nebo nad výkresy či moduritem.

Jsem prostě příšerný člověk, vím to, a nedivím se, že se to o mně říká.

Tak nevím, ale onehdá mě jedna kolegyně nazvala vagínou (tedy byl to ten výraz začínající na písmeno K), což mě hrozně rozčílilo a říkala jsem si: „Já? Jako já? Proč já bych měla být K?“ (no, znáte ty pocity ne?) a hned jsem na dotyčnou uhodila, že to už jako opravdu přehnala, a že bych si napříště vyprošovala nějaké mírnější nadávky, a dodala jsem, že například takovou krávu bych ještě rozdýchala, ale rozhodně ne K, to už je fakt silné kafe.

Dotyčná si původně nemohla vzpomenout, že by to řekla, nakonec si však vzpomněla a vysvětlila mi, za jakých to bylo okolností. Seznámila mě se svým úhlem pohledu, že taková „kráva,“ která by se mě dotkla mnohem méně, než K, by se tedy jí osobně dotkla mnohem více, než K a zasmály jsme se obě tomu, jak mě ještě šetřila.

Když tak o tom přemýšlím, řekla bych, že jakákoli nadávka od krávy až po K, kterou mi kdokoli vpálí pěkně natvrdo, je pro mě přijatelnější, než být neustále připravena na zákeřnosti od lidí, kteří se tváří jako přátelé.

A jak to máte vy?

Jitka Gotterová