Veselé příhody z práce: Kdo umí, umí

Firma, která má schopný management ví, že se rozhodně vyplatí dát si práci s výběrem zaměstnanců, vybrat ty nejlepší a těm pak vytvořit dobré podmínky k tomu, aby mohli svoji práci vykonávat svědomitě, ale především rádi.

Spokojený zaměstnanec, rovná se spokojený zákazník, a jak známo, zákazník je alfou i omegou úspěšného podnikání. Nabízí-li firma svoje zboží prostřednictvím naštvaného, protivného, neochotného zaměstnance, výsledkem je špatný dojem zákazníka i přesto, že si odnáší zboží vysoké kvality za přijatelnou cenu.

Firma, která tento jednoduchý princip pochopila a jedná se svými schopnými zaměstnanci s patřičnou úctou a vytváří jim vhodné podmínky pro výkon své práce, prosperuje.

Firma, k níž jsem já kdysi nastoupila jako vedoucí prodejny, tento jednoduchý princip dosud nepochopila, avšak prosperuje také. Otázkou je, jak dlouho jí to vydrží.

Můj zaměstnavatel samozřejmě není spokojený s poklesem tržeb a připouští, že za všechno můžou zaměstnanci, kteří jsou prostě příšerní, nemožní, líní a blbí.

„Tak proč takové přijímáme? Proč, když na pozici zástupce vedoucího máme požadavek ukončené středoškolské vzdělání přijmeme paní se základním vzděláním, která uvedla v dotazníku nepravdivé informace, neboť věděla od jiného bývalého zaměstnance, že firma doklady o vzdělání nekontroluje?“ ptám se.

Odpověď vedoucího prodeje mi vyrazila dech „To by byla diskriminace. Víte kolik je ženských, které nedokončily střední školu jen proto, že se vdaly a měly děti? A jen kvůli tomu bychom je neměli přijmout?”

Napadlo mne, proč vlastně lidi studují. Proč si některé ženy jsou schopné dodělat maturitu a jiné ne. Proč si vlastně někteří jedinci kupují diplomy, když, ač je to k nevíře, existuje firma, která považuje nepřijetí nedostatečně kvalifikované osoby za diskriminaci?

Já osobně neposuzuji lidi podle vzdělání, ale podle toho, jak pracují. Na druhou stranu, když máte zaučovat na pozici zástupce vedoucího člověka, který není schopný pochopit ani podstatu své práce a ještě je sprostý, jak na vás, tak na zákazníka, je to opravdu vyčerpávající bezvýsledný proces.

Moje nová zástupkyně se s ničím moc nepárala. Když neprocházelo přes pokladnu za správnou cenu akční zboží, popadla z regálu láhev vína a věnovala ji zákazníkovi, aby mu tak rozdíl vykompenzovala. Nějaká kusová inventura ji zrovna dvakrát netrápila.

Zcela běžně jsem musela jezdit do práce večer po uzávěrce, protože nebyla schopna napravit chybně provedený odvod tržby a neustále jí chyběly peníze v trezoru.

Když si špatně přečetla rozpis směn a nepřišla do práce na odpolední s tím, že se domnívala, že má volno a naplánovala si se synem návštěvu zoologické zahrady, přinesla mi cestou do zoo paragraf na dítě se slovy: „Já už mu tu zoologickou slíbila.” A tak zatímco moje kolegyně obdivovala tučňáky, mně nezbývalo nic jiného, než si střihnout šestnáctku.

Také se jí nelíbilo, že má pracovat každý druhý víkend, a protože jsem na tom trvala, neboť jinak to zařídit opravdu nešlo, nazvala mne na prodejně před zákazníky opakovaně vagínou, tedy řekla to samozřejmě jinak.

Nakonec mě obvinila z toho, že jsem ji zbila. Chvíli po jejím odchodu mi přišel vyhrožovat její otec (který je mimochodem též otcem a zároveň dědečkem jejího syna. Prý „Holt úlet“) s tím, že zbitou dceru veze k lékaři a neprodleně na mne podává trestní oznámení. Nikdo ze zaměstnanců si samozřejmě nevšiml, že by byla naše kolegyně při odchodu zbitá, a když ji oblastní vedoucí požádal, aby uvedla, kde přesně jsem ji napadla, aby mohly být jako důkaz využity záznamy z kamer, přiznala, že jsem ji nezbila a dala výpověď.

Takového zážitku jsme mohli být ušetřeni, kdybychom nepřijali člověka, který lhal už o svém vzdělání v dotazníku.

Dalším skvělým zaměstnancem byl náš nový skladník, který měl sice záznam v rejstříku trestů a podmínku, ale protože to nebylo za krádeže, ale za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, což se samozřejmě dle slov našeho oblastního vedoucího může stát každému, byl přijat.

Nevydržel u nás ani měsíc, přivedl do jiného stavu jednu ze dvou pokladních s nimiž si začal románek a z odpolední směny ho odvedli v poutech policisté s tím, že by měl nastoupit k výkonu trestu. A tak nám zase chvíli visela na dveřích cedule, že přijmeme skladníka.

A protože v tak velké prodejně skladník opravdu chybí, byl přijat (lepší něco, než nic) jeden, co zobal takové veselé pilulky na zlepšení nálady, a protože ho patrně jeho lékař zapomněl seznámit se správným dávkováním, smál se tak nějak víc, než bylo zdrávo.

O moc lépe na tom nebyla ani jeho přítelkyně, kterou jsme přijali za chybějící pokladní. Oběma jsem musela půjčit peníze na vstupní lékařskou prohlídku (firma proplácí až po třech měsících), na autobus, aby se dostali do práce a na jídlo do první výplaty.

Skončili tak rychle, že na nějaké splácení dluhů nebyl čas.

A tak to jde pořád dokola – na rychlo přijmout nový personál za ten chybějící a ať už to na prodejně frčí.

Ani se nedivím, že firma nedává zaměstnancům ochranné pracovní pomůcky, jako například obuv, páč si firma patrně myslí, že to na těch pár dnů nemá cenu.

Inteligentní člověk si, na rozdíl od mých šéfů, dokáže spočítat, že udržet požadovaný hodinový výkon v rámci úspory mzdových nákladů, je při neustálém zaučování nových a nových lidí naprosto nemožné.

Neinteligentní člověk nařídí vedoucí prodejny, aby nevykázala všechny odpracované hodiny, čímž se hodinový výkon tváří mnohem lépe, a nevykázané hodiny zaplatila brigádnici ze své zdaněné mzdy s tím, že jí to firma někdy v budoucnu bude kompenzovat.

Když konečně oblastnímu vedoucímu došlo, že má-li postavit tým schopných lidí, je třeba věnovat více času výběrovému řízení, do něhož se přihlásilo poměrně dost lidí a chybělo už jenom pozvat je všechny na osobní pohovor, zjistil, že není koho pozvat, neboť všechny životopisy ztratil.

U takové firmy zůstávají schopní lidé jen do té doby, než překonají svůj strach z možné nezaměstnanosti a uvědomí si, že mají co nabídnout firmě, která si bude jejich práce vážit.

Já už ten svůj strach překonala.

Být obklopen schopnými lidmi může do jisté míry znamenat určité ohrožení pozice, kterou vykonáváme, protože se vždycky najde někdo, kdo bude lepší než my, ale je to riziko, které se vyplatí podstoupit, protože schopní lidé nás mají vždycky kam posunout.

Kam až se posune můj bývalý zaměstnavatel snad ani vědět nechci.

Jitka Gotterová