Veselé příhody z práce - z cyklu Manažer 21 století

Jak jsem onehdá začala pracovat v maloobchodní prodejně. Hned první den posbírá nové zaměstnance řidič osobního automobilu před jednotlivými prodejnami a odfrčí s nimi směr centrála, kde se koná počáteční sběr informací

a představení jednotlivých manažerů. Po měsíci by si to ti, co vydrží, měli zopakovat a projít jakýmsi zkušebním testem, zda si již dostatečně osvojili zavedená pravidla. Vzhledem k tomu, že hodně lidí taky nevydrží a na prodejnách je de facto ustavičně podstav, není tak nějak na nějaké přezkoušení všech čas. Kdo by na těch pokladnách asi seděl, kdyby se všichni jenom školili, že? No, a když si zjišťujete, jestli jako nevadí, že jste zcela nepřezkoušeni, mávne vedoucí prodejny jen rukou a oznámí vám, že to dozajista nikdo řešit nebude. A měl pravdu.

Vzhledem k tomu, že dá každou chvíli výpověď i člověk, který kromě své náplně práce prodavač/pokladní zastává též velmi významnou funkci takzvaného „školitele“ je třeba při školení nových zaměstnanců na jednotlivých prodejnách improvizovat, a zkrátka sehnat někoho, kdo by zaskočil. Firma přeci garantuje propracovaný systém zaučení.

Chvíli jsem protestovala, že bych jako nově nastoupivší zaměstnanec na pozici zástupce vedoucího prodejny, který nejen že nebyl přezkoušen na centrále, ale sám je ještě dokonce ve zkušební době, měla jít odborně školit lidičky, z nichž někteří byli paradoxně u firmy déle, než já. Marně. Regionální manažer nikoho jiného neměl, zaměstnanci potřebovali mít ve svých zaškolovacích protokolech nějaké podpisy (já sama měla zaškolovací protokoly téměř prázdné ještě pod dvou letech u firmy, a řádného zaškolení jsem se nikdy nedomohla), a tak mu to přišlo jako rozumné řešení.  Jela jsem tedy šířit své neznalosti.

Už po pár dnech, a v podstatě po celou dobu trvání mého pracovního poměru, jsem si připadala jako totální lempl, co není schopen udělat žádnou práci pořádně.

U každé činnosti, kterou člověk začal dělat, musel být neustále připraven naklusat vyřešit na pokladně storno či vrácení zboží. To obyčejně probíhalo tak, že když jste se vraceli od provedené transakce ke své práci, v polovině cesty na vás pokladní zazvonila znovu, takže jste to otočili a ještě jednou či dvakrát si to zopakovali. Pak vás odchytí zákazník, že nemůže najít rýži a do toho jiný zákazník leží na zvonku u výkupu lahví a rozčiluje se, že mu automat sežral basu s lahvemi a nevyplivl přitom lístek. A tak mu běžíte do kanceláře vyplnit náhradní doklad na vratné obaly – vyplníte datum, čas, částku, proškrtáte nepotřebné kolonky, dáte razítko s podpisem a omluvíte se mu za zdržení. No, a když už to konečně dofuníte k tomu regálu, kde jste před nějakou dobou započali jakousi činnost, zazvoní na vás pokladní a huláká: „Pán má náhradní doklad na vratné obaly, potřebuju otočit klíčem.“ Doběhnete (zásadně běháte, nechodíte!) tedy k pokladně, vezmete si zpět ten lístek, co jste před chvílí vyplnili a otočíte klíčem. Sednete si na svoji pokladnu, abyste stáhli fronty (zákazníkům přeci garantujete jednoho platícího zákazníka a dva čekající), a v tom už na vás ze skladu řvou, že máte u rampy ke složení kamion a taky pekaře. Uzavřete tedy svoji pokladnu a než stačíte odklusat do skladu, už vám jakýsi zákazník cpe pod nos svoje, před téměř dvěma roky za dvě stovky, zakoupené a značně obnošené smradlavé boty, s tím, že to jde reklamovat. Nacpete ty křusky do igelitky a s obrovským přemáháním, abyste se z toho smradu nepoblili, vyplníte reklamační list.

A do toho vás už asi hodinu regionální manažer bombarduje smskami, v nichž monitoruje pohyb svého nadřízeného.

…. a vám je v tu chvíli upřímně úplně u prdele, že pan manažer právě opustil jinou prodejnu a ta vaše je zrovna na dostřel.

Jdete složit ten kamion a z práce odcházíte o dvě hodiny později, než vám bylo naplánováno, hladoví jako vlčáci, protože na nějakou svačinu nebyl čas. To, že jste něco nedodělali, si uvědomíte až druhý den, když vám vedoucí prodejny či regionální manažer položí otázku: „Jak chcete jít příkladem druhým, když nejste schopni udělat ani tu jednu jednoduchou práci?“

Náš zaměstnavatel však přišel na to, jak zaměstnancům na vedoucích pozicích usnadnit práci. I obdrželi jsme každý po jednom notýsku s čtverečkovaným papírem, kam jsme si měli zapisovat vše potřebné, na co zkrátka nesmíme zapomenout.

Se svými zápisky jsme se nedostali ještě ani do poloviny notýsku, když přišlo rozhodnutí, že všichni zaměstnanci musí s okamžitou platností notýsky se čtverečkovaným papírem zahodit a začít používat notýsky s papírem linkovaným. Spolu s linkami přišlo i nové nařízení zapisovat si záznamy z povinných obchůzek prodejny – nesmělo jich být méně, než tři.

Pak dostali dva vysoce postavení manažeři padáka (o důvodu se mezi řadovými zaměstnanci poměrně dost dlouho spekulovalo) a nahradili je dva noví. Spolu s nimi přišlo i nové nařízení stran notýsků.

Notýsky linkované musí všichni zaměstnanci zahodit a s okamžitou platností začít používat notýsky čtverečkované. Ačkoli papír čtverečkovaný nabízel jakousi úsporu místa, nejevilo se býti dosti úsporným pořizovat zápis z každé ze tří obchůzek, a tak se zápis udělal pouze z jedné. I tak si ale každý vedoucí pracovník dělal své poznámky tak nějak halabala, čemuž bylo třeba zabránit.

Kromě nařízení, že na jeden den nesmíme spotřebovat více, než dvě stránky jsme obdrželi samolepky, které nám osobně regionální manažer vlepil na vnitřní stranu desek notýsku, jež nám přesně a názorně ukazovaly jak takový zápis pořídit. Ony dvě stránky byly de facto rozděleny do jakýchsi sektorů, z nichž každý musel obsahovat určitý druh zápisu.

Pravá stránka byla jasná – tam se každý den opsaly body jedna až deset do puntíku stejně jako na vzorové nálepce (chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych si vyrobila nějaké razítko, kterým bych tam ty stejné údaje přetiskla a nemusela jako idiot ztrácet každý den čas jejich opisováním). Sektor levá horní obsahoval úkoly jednotlivých zaměstnanců a levá dolní (ta nejmenší část) byla vyčleněna na poznámky z obchůzky, co je třeba udělat. A protože vám sektor levá dolní kolikrát fakt nestačil na to, abyste tam vměstnali všechny ty úkoly, na které nesmíte zapomenout, a protože sektor pravá celá vám zabíraly každý den ty samé informace a byl vám tudíž zcela k nepotřebě, nebylo tak úplně od věci používat ještě některý z těch starých zahozených notýsků, kam jste si mohli jako normální člověk „netrotl“ udělat úplně normální poznámku, na co nesmíte zapomenout.

Jenom jste pak při kontrole notýsku svým nadřízeným museli dávat pozor, abyste vytáhli ten správný – to jste pak ale mohli obdržet pochvalu a do notýsku podpis vedoucího, že vám byl zápis z onoho dne zkontrolován.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se ještě po čtyřicítce budu klepat strachy -:)), jestli nedostanu vyhubováno za špatnou úpravu v sešitku.

Takže až na své prodejně potkáte nějakého vedoucího pracovníka, jak si něco důležitého zapisuje, nerušte ho – pravděpodobně opisuje z nálepky body jedna až deset.

Jitka Gotterová

Související článek zde