Dlouhou dobu jsem poukazovala na nešvary ve firmě zcela marně, tak jsem o tom začala psát na svém blogu v rubrice Veselé příhody z práce, a bylo zle. „Jitko, lidi se mi tady v kanceláři svěřují, že vás doslova nenávidí za to vaše psaní,“ pravil ředitel, když si mě zavolal do své kanceláře. „Ale vždyť nikoho nejmenuji, ani název firmy nezmiňuji,“ oponovala jsem. „Ale vždyť přeci každému dojde o kom to je,“ reagoval ředitel. „To je ale jejich problém, ne můj. Někdo kritizuje na kuřárně, já píšu,“ trvala jsem na svém.
„A to zas máte samozřejmě pravdu, já vám do jisté míry rozumím, ale holt tady musím ty stížnosti na vás neustále řešit,“ rozčiloval se ředitel. „Nemusíte, prostě otevřete dveře a řekněte jim, že na jejich fňukání nejste zvědavý, ať se začnou chovat tak, aby jim nevadilo, že se najdou v nějakém článku,“ měla jsem jasno a ředitel se rozesmál.
„Já vám rozumím, na co se snažíte poukazovat, ale tohle je problém celé společnosti. Bohužel hodně věcí funguje tak, jak by fungovat neměly a to nejenom ve firmách, ale i v politice, a prostě všude. Všichni to víme, ale nikdo si nebude dělat zle. Všichni jsme rádi, že máme práci, a tak by to mělo zůstat,“ pravil, zhluboka se mi zadíval do očí, a já pochopila.
Uvědomila jsem si, že má pravdu, takhle to opravdu funguje. Zbaběle přihlížíme všelijakým nepravostem, aniž bychom hnuli brvou, protože nejme ochotni riskovat. Když vidíme nějakou nepravost či projev násilí, raději se začneme dívat jiným směrem, abychom se náhodou nepřimotali k něčemu, co by nám mohlo zkomplikovat život.
Tak moc se bojíme riskovat ztrátu zaměstnání, že raději mlčíme a sami se tím podílíme na kdejaké špinavosti. Byla jsem stejná.
Mlčela jsem, když jsem dostala nařízeno vést fiktivně docházku zaměstnance, který na mém oddělení nepracoval přesto, že jsem věděla, že to mé oddělení značně znevýhodňuje, a že za něj budou muset odvést práci ti ostatní.
Mlčela jsem, když mi personalistka každých čtvrt roku „odstranila“ z docházky desítky přesčasových hodin, které mi pod různými pohrůžkami nadřízený nařídil, aby mi je firma nemusela proplatit. Mlčela jsem, když jsem přišla o polovinu dovolené, jejíž vyčerpání bylo vykázáno fiktivně, ačkoli jsem ty dny normálně pracovala – „váš problém, že jste si ji nestačila vyčerpat doopravdy,“ pravil šéf.
Na žádost ředitele jsem se omluvila vysoce postavenému manažerovi za svůj projevený názor, jímž jsem se snažila firmu seznámit s velmi negativními reakcemi zákazníků, kterým jsme nesměli ve velkoobchodu prodat více než tři bedny banánů či pět kartonů hroznového vína poté, co jsme je do našeho obchodu nalákali na velmi výhodné ceny, aniž bychom je na toto omezení předem upozornili. Nebylo mi zkrátka lhostejné, že nás zákazníci vnímají jako „podvodníky, lháře, sprostá hovada,“ atp. a snažila jsem se firmu na tento nešťastný krok negativně ovlivňující image firmy upozornit. Ačkoli jsem byla vždy přesvědčena o tom, že toto moje vyjádření směřující k poučení se z chyb a předejití jejich opakování, žádné omluvy nezasluhovalo, omluvila jsem se. V opačném případě visel ve vzduchu nejenom můj vyhazov, ale značně se zakymácela i židle pod zadkem pana ředitele, neboť i když se od mých výroků okamžitě distancoval (ačkoli mně osobně řekl, že mám pravdu, ale nezapomněl připomenout, kam až sahají chapadla onoho vysoce postaveného manažera), co by to bylo za ředitele, který by dopustil neposlušnost nějaké department manažerky, jejíž názory přeci nikoho nezajímají.
Omluvila jsem se a vyměnila svoji hrdost a čest za několik dalších pravidelných měsíčních výplat. Bylo mi špatně ze mě samotné. Možná proto jsem odmítla přihlížet tomu, jak se z firmy vyváží nenaúčtované zboží, a i přes nelibost ředitele jsem trvala na tom, aby byl tento problém řešen. A nejenom tento problém.
Následovalo moje odklizení a za to, že nebudu dělat problémy, jsem si odnesla nemalý finanční obnos.
Stále mi však nejde do hlavy, jak je možné, že vlastník této nadnárodní (a dle mého názoru seriozní) společnosti zabývající se velkoobchodní činností takové praktiky toleruje, a zda se tak děje i jinde ve světě či zda je to jenom u nás v Čechách. Zda vůbec majitel firmy ví, že vyplácí nemalé finanční odchodné lidem, kteří se snaží poukázat na šikanu, nešvary, podvody a ostudné chování manažerů, kteří jeho firmu reprezentují. Asi neví, a proto jsem napsala knihu Mantinely.
Jak mohou být lidé hrdí na to, že pracují ve společnosti, kterou reprezentují manažeři, kteří zastrašují a šikanují své podřízené. Jak si mohou lidé vážit takových manažerů a auditorů, kteří kolem sebe mlátí pěstmi a kopou do zboží, kteří se na večírcích ztřískají jako hovada, a pak se v bezvědomí válí v bahně, souloží na záchodcích s uklízečkami a ti o nějaký ten level výše postavení si nechají na veřejnosti provést felaci od zaměstnankyně, jejímž koníčkem je porno? Jak asi přijme zaměstnanec kritiku od manažera, o jehož nedůstojném chování si vypráví lidé na míle daleko? Lze vůbec od zaměstnanců vyžadovat jakoukoli zodpovědnost, když se musí dnes a denně dívat na nezodpovědné chování svých nadřízených?
Hnacím motorem pro lidi je víra, že to, co děláme, má nějaký smysl. Máme-li něčeho dosáhnout, musíme mít v čele autority, musí nás reprezentovat lidé, kterým čest, hrdost a důstojnost nejsou cizí. Lidé, kteří mají potřebné schopnosti, charisma, odvahu a chuť jít nám příkladem. Lidé, kterých si budeme mít za co vážit, kterým budeme důvěřovat, následovat je a podporovat.
To platí jak pro firmy, tak pro celou společnost. Pokud tomu tak není, přichází demotivace, stagnace a deprivace.
Jeden čtenář v diskuzi na mém blogu napsal: „Celá civilizace se už odchýlila tak daleko od své lidské podstaty, že to dobře dopadnout nemůže, není cesty zpět...“
Bojím se, že má pravdu. Proto vznikla kniha Mantinely – aby ukázala, otevřela lidem oči a srdce.
K napsání knihy MANTINELY mne inspirovaly osobní zážitky z doby, kdy jsem pracovala ve společnosti MAKRO.
Jitka Gotterová
