Jsou většími tyrany muži nebo ženy?

Pan Hodina má jasno – ženy týrají muže především psychicky a paní Brychtová zase píše, že Týraní muži mají jizvy na duši, ale týrané ženy navíc i modřiny...

Oba články jsou velmi zajímavé a řekla bych, že si vzájemně neodporují, jen nabízí každý trochu jiný úhel pohledu.

Většina lidí odpoví na takovou otázku je-li větším tyranem obecně muž či žena, zcela bez zaváhání: „Muži, no jasně, že muži,“ a zcela jistě si okamžitě vzpomene na nějaký ten případ domácího násilí, co o tom nedávno mluvili v telce, nebo dodá, že se stačí podívat na to hovado od sousedů, co mlátí ji i ty děti apd.

O ženských, co by řezaly chlapa, neslyšíte, za prvé proto, že ženy si většinou uvědomují fyzickou převahu mužů a do takového nerovného souboje se prostě nepouští.  Za druhé proto, že ženy v drtivé většině případů neřeší spory bitkou (zkrátka fyzické vyřešení problému jaksi není jejich přirozeností), ale nějakou cílenou intrikou, pomluvou, ponížením či zesměšněním, které opakují do té doby, dokud neusoudí, že má jejich cíl již dost (na rozdíl od chlapů, kteří si spor vysvětlí růčo a druhý den jdou spolu na pivo). A za třetí o ženě, co by tloukla svého muže, neuslyšíte především proto, že i když už si muž nechá sem tam nějakou ubalit (a ránu nevrátí, protože je zkrátka gentleman a drží se rčení: „Ženu ani květinou neudeříš,“) nebude se chlubit tím, že má doma takovou kudlanku.

Z toho důvodu jsou zde, dle mého názoru, naprosto irelevantní i jakékoli statistiky stanovující poměr mezi týranými muži a ženami.

Jinými slovy je obrovský rozdíl v prezentaci a přístupu mužů a žen k této problematice.

Zatímco ženy se vzájemně u kávy litují, jak jí ten její ubližuje, jak ji bije, jak ji peskuje, není-li doma vše jak má být, nebo naopak jaké je to prase, když nechává smradlavé ponožky pod konferenčním stolkem, místo aby je dal do koše na prádlo, a jak tím jde špatným příkladem těm dětem, jak nosí týden jedny slipy, jak ožralý po návratu z hospody načůral do květináče s Ibiškem, jak zapomněl vyzvednou dítě ze školky, jak neopraví ani ten kohoutek v koupelně a jak jí s ničím nepomůže a ona je na všechno sama, jak na plese seděla jako pecka, protože on nechtěl tancovat, a ještě k tomu celý večer vyprávěl ty blbý vtipy, nebo jak se za něj styděla když onehdá sežral v prodejně ten párek, protože trval na tom, že ho musí ochutnat, protože přece nebude kupovat zajíce v pytli, nebo jak čumí na porno a pak chce po ní ty chlípný věci, nebo jak ……

No, a nakonec se ženský rozejdou slovy: „Drž se! Kdyby něco, tak zavolej!“ a suše konstatují: „Chudák holka, fakt to s tím debilem nemá jednoduchý.“

Muži se sejdou u piva či na fotbale, a aniž by se tak nějak litovali, spíš se vzájemně trumfují veselými historkami, či smutně konstatují, co ta jejich zase vymyslela. Jakože místo na fotbal musí na koníčky,  když s ní nepůjde do divadla, může si být jistý, že ji už u jeho rodičů neuvidí, jak čekal dvě hodiny před butikem, než si vybrala ten pravý svetr a ještě dostal vynadáno, že ani nešel dovnitř, aby jí poradil, jak mu vyházela neuklizené oblečení oknem, jak mu udělala žárlivou scénu jen proto, že se ohlédl za tou prsatou sousedkou, jak zase spálila guláš na uhel, jak se zase poštěkali protože jí vyčetl, že na ty děti už neumí promluvit normálně a pořád je jenom sekýruje: „Nesrkej, nehrb se a narovnej se, udělej to, nedělej to, co jsem ti řekla, tys mě neslyšel…..“ a nakonec se zhroutila plačící, jak je zase ona ta špatná, když chce, aby z těch dětí něco bylo, zatímco jemu je všechno jedno a ona je na všechno sama, jak furt ječí kvůli blbému záchodovému prkýnku (stěžuje si snad on, že je věčně dole a musí ho zvednou téměř pokaždé, když se jde vyčůrat?), do hospody nesmí a když s ní zůstane doma, aby byli jako spolu, čumí na Ordinaci v růžové zahradě, když chce sex, tak to zrovna nejde, nebo ji bolí hlava, nebo záda nebo co on ví ještě, nebo mu zkrátka „nedá“ minimálně ještě týden za ten včerejšek, což bude stejnou dobu doprovázet tichá domácnost, kdy s ním nepromluví ani slovo a bude ignorovat veškeré jeho pokusy o obnovení komunikace suchým konstatováním: „Teď ať si škemrá.“

Většina nedorozumění mezi muži a ženami pramení zpravidla především v odlišném způsobu myšlení a vnímání podstaty bytí.

Zatímco muži zpravidla chápou svůj život jako dar a příležitost něco si užít, ženy přicházejí na svět jako vychovatelky - organizátorky a řádně dohlíží na to, aby si ti jejich blízcí život sice užívali, avšak nikoli jen tak nahodile, ale tak, jak se to má, jak je to správné.

Toto mají ženy tak nějak zakódováno a velmi úzce to souvisí s jejich prvotním posláním, což je mateřství. Je třeba si uvědomit, že sotva se z dívky, jejíž pohled na svět byl dosud filtrován především přes matčin úhel pohledu, stane dospělá žena a začne si sama utvářet své vlastní názory na základě vlastních poznatků, stane se sama matkou - vychovatelkou.

Přichází-li děti na svět brzo po sobě, je pro takovou ženu po několik let hlavní celodenní náplní péče, starost, a od rána do večera vysvětlování, co a jak se má a co a jak se nemá a proč, a je především na ní, aby z toho uzlíčku, který si přivezla rodina z porodnice, udělala samostatného človíčka a naučila ho všechno, co bude v životě potřebovat od utření zadečku až po stanovení si vlastních priorit a životních cílů.

A především tady velmi záleží na tom, jak a do jaké míry se do tohoto procesu zapojí otec. Jestliže se po celá ta léta zapojuje minimálně a vnímá péči o rodinu jakýmsi rozdělením úloh ve smyslu „Ty vychováváš, já zajišťuji finance,“ pak se nemůže divit, že se v tom domácím prostředí, které má pod palcem výhradně žena, sám stává osobou vychovávanou – organizovanou.

Z výše zmíněného tedy zpravidla nevyplývá jakýkoli zlý úmysl ženy manipulovat mužem, avšak jde spíše o jakousi profesionální deformaci získanou díky, na počátku vztahu, špatně nastaveným pravidlům.

Už ve chvíli, kdy začne mít muž pocit, že je jím manipulováno a je ponižován, je třeba na to ženu upozornit a dát jasně najevo, že pro něj takové jednání není přijatelné. Ne si po letech stěžovat, jak byl dlouhodobě psychicky týrán, zesměšňován a ponižován, protože žena není-li s těmito jeho pocity obeznámena hned na počátku vztahu, si manipulativního chování nemusí být vůbec vědoma.

Totéž platí i obráceně. Pokud žena dlouhodobě ignoruje veškeré signály značící, že není něco v pořádku, a snaží se násilnické jednání svého muže jakkoli dlouhodobě omlouvat, nemůže si potom stěžovat, že byl její život vedle takového partnera utrpením, protože ona sama nenastavila zavčasu ony mantinely, kam až svému muži dovolí zajít.

Obecně platí, že veškeré problémy ve vztahu, které jsou dlouhodobě neřešeny, zpravidla přerostou v jakousi alergii až nenávist, a v této fázi jsou již šance na uzdravení takového vztahu téměř nulové. Je to jako s tumorem, není-li zavčasu léčen, metastazuje do celého těla a člověk již nemá šanci na přežití.

Včasným řešením problémů a naprostou otevřeností ve vztahu lze, dle mého soudu, předejít mnohým konfliktům, vyhroceným situacím a pocitům týrání jednoho partnera druhým.

I některé, zdánlivě, neřešitelné problémy mohou mít někdy naprosto jednoduché řešení.

Mě například několik let přivádělo k naprostému šílenství manželovo svícení absolutně všude – kam vlezl, tam nechal svítit. A protože odchází do práce až po mně, čekala mě obvykle po návratu z práce rozsvícená půlka baráku. Neustále jsem mu vyčítala to naše svícení pánu Bohu do oken a nedokázala pochopit, jak prostě může být někdo neschopný za sebou zhasnout, i když mu to každý den připomínám. Jeden by možná řekl: „Taková blbost,“ jenomže mě i taková blbost prostě fakt přiváděla k šílenství. Nakonec jsem pochopila, že s tím můj manžel neudělá vůbec nic, stejně tak, jako já nepřestanu neustále hledat klíče, a tak jsme do celého baráku nechali namontovat čidla, takže se nám rozsvěcí a zhasíná samo.

Zbavili jsme se tak jednoho, jeden by možná řekl „bánálního,“ problému, ale kdoví, v co by takový banální problém mohl přerůst za deset let.

A jaký je tedy závěr?

Je úplně jedno, je-li tyranem muž či žena, jde-li o týrání fyzické či psychické, a každému můžou být ukradené jakékoli statistiky na toto téma. Protože žádná statistika neomlouvá naši vlastní neschopnost podniknout zavčasu takové kroky, aby náš partnerský vztah byl založen na vzájemné úctě, pochopení a toleranci, a aby děti z takových vztahů vzešlé měly možnost vnímat lásku obou svých rodičů i po případném rozpadu jejich vztahu.

Jitka Gotterová