Autorem každé nové kapitoly bude ten nejlepší z vás. Předpokládáme, že kapitol bude celkem 10 - a rádi bychom věřili, že nakonec vznikne pozoruhodná knížka.
Toliko o projektu.
Pro nás psavce - lidi, kteří prostě rádi píšeme (teď nemluvím o těch, jejichž motivací je především finanční odměna), je to zajímavá výzva.
Je to příležitost ukázat čtenářům, jak se dokážeme popasovat s nadhozeným tématem. Ukázat, kam až jsme schopni nechat zajít naši fantazii. Ukázat, jak moc nás v naší tvorbě ovlivňují naše pocity a osobní prožitky.
Já osobně před mnohými autory, a že jsem toho nepřečetla mnoho, neboť se to fakt nedá, smekám a rozhodně mi nedělá problém přiznat, že jsou prostě lepší.
Naše první pokusy byly prý vesměs samý sex a alkohol.
Proč tomu tak bylo?
Inu, to je jednoduché - snažili jsme se, co nejvíce přiblížit stylu úvodní kapitoly, která je především o sexu a alkoholu.
S napětím jsme tedy očekávali zveřejnění vítězné první kapitoly, abychom si ujasnili, jakým směrem by se měl román, dle představ pana Viewegha ubírat, a na co bychom se měli zaměřit.
Již první věta vítězné kapitoly nám však vyrazila dech: „Když se na širokém letišti v mojí garsonce s Romanem - oba opilí - ve dvě ráno pokoušíme o sex,..." a následně se dočítáme, že soulož probíhá v oblíbené pozici opic bonoboů, zatímco Roman nad hlavní hrdinkou supí se zavřenýma očima.
„Ufff".
Jsem zmatená. Že by pan Viewegh přemýšlel, jako ženy, které křičí: „Nechci sex," ale ve skutečnosti po něm touží?
„Vieweghu, Vieweghu, Ty jsi mi ale oříšek," říkám si a pokouším se ho rozlousknout napsáním druhé kapitoly.
Jsem o poznání otevřenější, zacházím více do intimit, ještě intenzivněji se pokouším vžít do pocitů hlavní hrdinky, uvažuji realisticky.
Svoji verzi odesílám hned po dopsání, protože pokud bych to nechala až na poslední chvíli, zbytek týdne bych se k textu vracela a prováděla další a další úpravy, a to si z časových důvodů nemůžu dovolit, protože mám také jinou práci.
Zvědavost mi však nedá a zajímá mě, jak to bylo s vítěznou kapitolou v originále. Dozvídám se, že první čtenářskou kapitolu Michal Viewegh "ušil" z celkem osmi textů.
„Jak jako ušil? Copak neměl být autorem vítězné kapitoly ten nejlepší z nás?"
S pusou dokořán dočítám původní verzi autora(tedy údajného autora) vítězné kapitoly.
Ano, v pravidlech skutečně stojí, že vítězný text může být přepracován, ale myslím, že asi nikdo z nás nečekal, že PŘEPRACOVAT znamená naprosté znásilnění původního textu a vytvoření jakéhosi slepence(koláže) vytržením několika myšlenek a postřehů z kontextu mnoha textů.
V tomto smyslu pak opravdu naprosto nechápu, že se panu Vereckému nelíbí naše údajně časté přiblížení v druhé kapitole k tvorbě Boženy Vikové - Kunětické, o jejíž existenci by nevěděl, nebýt docenta Štěpánka, který ho učil, že romány českých spisovatelek měly v druhé půli chatrný děj a místy přímo postrádaly dějový prvek. Postavy se prostě shromáždily kolem stolu v biedermeyerovském salónu a debatovaly o problému, který někdo - zpravidla chlap - nastolil.
My, psavci amatéři si však v tomto projektu můžeme dovolit psát podle vzoru Boženy Vikové - Kunětické, protože již víme, jak bude s naším textem naloženo.
Víme, že se pan Verecký, pan Viewegh a další povolaní shromáždí kolem stolu (možná v biedermeyerovském salónu), budou dlouze debatovat a nakonec vyzobou několik zajímavých myšlenek a dějových prvků nás neschopných amatérů a ušijou vítěznou kapitolu.
Autor vítězné kapitoly se stává de facto jakousi formalitou, jeho ksichtík se šoupne k textu, který vůbec nenapsal a my přispěvatelé - psavci, se tak pasujeme na pouhé dárce nápadů - myšlenek.
Tak nevím, možná Božka nebyla až tak dobrá spisovatelka. Možná nebyla dobrá proto, že se nenašel žádný Verecký, který by jí poradil, jak na to.
A možná by byla na svoje dílo hrdá, i přesto, že se někomu nelíbí, především proto, že není pochyb o tom, že to, pod čím je podepsaná Božena Viková - Kunětická, napsala opravdu ona.
A je taky možné, že kdyby Božka viděla, jak se dneska šijí romány, obracela by se v hrobě.
Jitka Gotterová