Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Srdce domova - kapitola první: Z deníku smolařky

Stojíme venku pod markýzou, kouříme a mlčíme. Usrkávám horké kafe. Spala bych až bych brečela a žaludek mám jako na vodě. Věděla jsem, že to tak dopadne. Ve všední den už nechlastám, přísahám, již poněkolikáté, sama sobě, marně. 





Dlouze potáhnu. Šéf mě po očku sleduje, naše pohledy se krátce setkaly. Lituje mě, vidím mu to na očích. Ale alespoň mě neodsuzuje. Zná mě lépe než kdokoli jiný. A i když nám to spolu nevyšlo a on se rozhodl zůstat v tom svém podělaném manželství, jsme kamarádi. 

Ne, vážně, můžeme spolu mluvit o všem a o ničem, někdy jenom tak sedíme proti sobě a upřeně si hledíme do očí, já mlčím, on nic neříká, ale stejně se pořád tváří, jakoby četl každou moji myšlenku. Což ostatně není vůbec těžké, moje myšlenky se obyčejně soustředí na jediné – ulovit nějakého normálního chlapa a vdát se.

Pokouším se na svém unaveném obličeji uměle vykouzlit úsměv. Také se pousměje, na nic se mě neptá, prostě ví.

Když to na mě padne, ten splín, depky, výčitky svědomí, přemýšlím pořád dokola, co dělám blbě a pořád nemůžu na nic přijít. 

Chci normálního obyčejného chlapa, který by mě miloval takovou, jaká jsem. Který by mi kromě svého penisu věnoval taky svoje srdce. Chlapa, který by se na mě každý den těšil. Na mě, který by se těšil na mě, ne na sex se mnou. No, na sex taky, ale nechci, aby náš vztah byl na sexu postavený. O tom byly vlastně všechny moje předchozí vztahy, o sexu, o ničem jiném. 

Vždycky, když už jsem si byla skoro jistá, že jsem našla toho pravého, toho, se kterým chci sdílet radosti i starosti, založit rodinu, zplodit děti, dýchat stejný vzduch, toho se kterým chci zestárnout a umřít, pokaždé se to nějak podělalo. Tak nějak samo.

Láska neexistuje.

*

Do jediného prázdného parkovacího místa v ulici se napasoval černý bavorák. Z místa spolujezdce vystoupila distingovaná dáma na jehlách v minisukni těsně pod zadek, notně ověnčená zlatem s dokonalým silikonovým poprsím a krátce střiženými nagelovanými vlasy, otevřela zadní dveře a počala z autosedačky dolovat svého potomka. „Miláčku, ten pás nejde rozepnout, já se na to ..…Pojď to udělat ty!” rezignovala a se slovy: „Vydrž zlatíčko, táta to hned rozepne,” kontrolovala svoje dlouhé pěstěné nehty. 

Dávám si posledního šluka, a zatímco šéf odnáší hrnky od kafe, utápím vajgla v truhlíku s petuniemi. 

Dobrý den, odpovídám mile na pozdrav a je mi jasné, že tohle bude na dlouho. 

Usedám k počítači a nabízím manželům dvě koženková křesílka. S díky přijímají, zatímco se jejich, asi pětiletý syn, rozbíhá do prodejny, aby stejně jako minule, pozotvíral dvířka všech vystavených kuchyňských linek, vytahal všechny šuplíky, obtiskl ty své mrňavé prstíky na skleněné výplně a sesypal dohromady všechny vystavené úchytky.

Šéf chvíli nečinně pozoruje počínání toho prcka a na omluvy jeho otce reaguje slovy: „Ale to je v pořádku,” vezme svoji aktovku a zbaběle mizí. 

„Přijedu odpoledne.”

Jasně, přikyvuji a pokouším se ignorovat svoji žaludeční nevolnost. 

„Tak jak jste se rozhodli?” ptám se těch lidiček. 

„No, ta kuchyň je vážně skvělá, ale…” praví paní a mně je jasné, že to její ALE znamená, že budu muset opět (mimochodem již po čtvrté) přepracovat celý návrh. 

Skvělé, to je práce tak do oběda, říkám si při pohledu na červenou fixou počmáraný návrh a se zaujetím naslouchám vysvětlení paní domu: „Místo téhle skříňky bych chtěla prosklenou, ty úchyty bych přeci jenom raději, kdyby tam byly ty původní, protože tyhle se k té barvě vlašský ořech nehodí…” 

„Ale vy jste přeci ten vlašský ořech nechtěli, minule jste se rozhodli pro olši medovou a …” vzpomínám. 

„Jasně, jasně, ale tady bude změna, rozhodli jsme se pro ořech, že miláčku?” skáče mi do řeči paní domu a miláček opravdu nevypadá na to, že by o něčem rozhodoval. Jeho žena pokračuje: „Ten drátěný program bych taky raději dala do téhle skříňky, než do té rohové…Promiňte. Péťo, nesahej na to! … a taky dřez bych chtěla mít na druhé straně pod tím oknem… Péťo slyšel jsi mě, nesahej na to, nebo budeš bit. Miláčku vem toho kluka. Promiňte. …. tak ten dřez pod tím oknem, víte viděla jsem to v nějakém filmu a připadá mi to fakt super.” 

I nadále se snažím ignorovat svůj žaludek i řev malého Péti, který právě vyfasoval nakládačku a svíjí se na podlaze jako had a soustředím se pouze na práci. Přitahuji si nákres, který je do poloviny zavalen poprsím paní domu, blíž k sobě. Malý Péťa dostal sušenku, takže už sice neřve, zato notně drobí. Je mi jasné, že to budu muset uklidit, ale v tuhle chvíli je mi to jedno, potřebuji se soustředit na práci. 

„Ten drátěný program tohoto typu můžete mít pouze v té rohové skříňce, protože do tý čtyřicítky skříňky ho prostě nenarvete, ale to už jsme řešili minulý týden, mladá paní,” nahodím úsměv a říkám si: „Kolikrát to ještě tomu jejímu vylízanýmu mozečku budu muset vysvětlovat?“

Usmívám se. Napadá mě, že tohle je fakt mnohem horší, než vylízanej pekáč.

„Jehehé, a jó, promiňte, tak to teda necháme takhle, nó.”

Miláček usedá zpátky do křesla v okamžiku, kdy se pokouším vysvětlit jeho dokonalé ženušce, že pokud bude chtít zabudovat dřez na protější stranu pod okno (jako v tom filmu), budou muset předělat vodu a odpad, což se vzhledem k tomu, že již mají kuchyň obloženou, nejeví jako rozumné. 

„Ne, nic se kopat nebude!” praví rozhodně miláček. 

Manželé diskutují. 

Péťa je okřiknut, posléze dostává na prdel. 

Diskuze pokračuje.

Po dvaceti minutách miláček rezignuje.

Péťa je opět okřiknut.

Já se usmívám. 

Tisknu nově zpracovanou verzi projektu na jejich kuchyň. Paní domu si ji prohlíží a spokojeně pokyvuje. Chvíli na to mne žádá, zda bych jí to mohla vytisknout i v té barvě olše. 

Objednávka se stejně jako minule, předminule a předpředminule nekoná, paní domu s mlasknutím odlepuje svoje stehna od koženky a manželé odchází s tím, že si to ještě promyslí. 

Vsadila bych boty na to, že se ten odpad nakonec stejně kopat nebude a já budu nejpozději za týden, dělat nový návrh.

Stojím ve dveřích. Rodinka naskákala do bavoráku. 

Dívám se za nimi a říkám si, jak je možné, že taková umělohmotná kráva má svého miláčka, který navíc poslouchá jako hodinky. 

Co proboha takový hezký, inteligentní a hodný, chlap na takový blbce vidí? A proč takového chlapa nemůžu mít já? 

Proč ty normální chlapi zakládají rodiny s takovýma nemožnýma vylízanýma mozkama a proč já jsem dobrá jenom na sex. Prostě si užít a zpátky k rodince. Ošustit a opustit. Klasika.

Sakra.

*

Zvoní telefon.

„Ahoj Káčo.”

„Ahoj mami. Jó. Né. Jó přijedu, neboj. Hm. Hm. Ale né. Hm. Nic mi není. Jó byla. V Esku. Jó s Lindou a Petrou. Né, chlap žádný. Hele už musím končit, mám tu zákazníka,” lžu, jako když tiskne vlastní mámě, protože na ty její věčné otázky a dobře míněné rady dnes fakt nemám náladu.

Stejně je to pořád dokola. Pořád mi říká, co mám dělat a jak to mám dělat a nakonec se vždycky rozbrečí se slovy: „Já se těch vnoučat vážně nedočkám.”

Když o tom tak přemýšlím a když si vzpomenu na toho malého zmetka, co se tu před chvílí válel po zemi, vřískal jako pavián, rozházel, co se dalo, a nadrobil v celé prodejně, a když jsem viděla, jak ho jeho rodiče nezvládají, říkám si, jestli to má vlastně cenu. Myslím mít rodinu. Jestli mi přeci jenom není lépe samotné. Člověk má na starosti jenom sám sebe, dělá si, co chce a na sex se vždycky někdo najde. Stejně jsem tu už provařená, tak co.

Ba ne, já dítě chci, už mě ta samota nebaví. Třeba moje dítě zmetek nebude. Ne, určitě nebude. Bude to zlatíčko po tátovi.

Jenom doufám, že se mi podaří nějakého toho taťku najít dřív, než přestanou být moje reprodukční orgány funkční.

Tak nějak bezděky jsem si vzpomněla na Tomáše a napadlo mě, že moje dítě nikdy nebude skinhead. Při té představě mi opravdu přejel mráz po zádech.

„Tak hledej Káčo! Hledej a neztrácej čas s Romanem!” zavelel můj mozek, jenže.....

Já nevím, možná má máma pravdu, třeba bych se opravdu měla odstěhovat. Ale kam?

Stejně mě máma pěkně štve. Teď mi radí. Teď, když už je všechno v háji, když je můj život podělaný od základu. 

Proč mi neporadila v patnácti, když jsem začala hledat sama sebe? 

Proč mi naši nepořídili ségru, nebo bráchu, abych se měla s kým podělit o svoje názory, pocity, nálady? Proč si na mě neudělali víc času a nechali mě tak samotnou? Proč? Proč? Proč?

Když o tom tak přemýšlím, řekla bych, že v tý naší rodině jsme byli vždycky tak nějak sami všichni. 

S mámou jsem nevycházela nikdy, nesnášela jsem to její neustálé kibicování, štěkání a panovačnost, se kterou terorizovala mě i tátu. Nikdy neuznávala názor druhého a nikdy nepřiznala chybu. 

Celé své dětství jsem marně doufala, že se jí jednoho dne táta postaví. Že prostě bouchne do stolu a řekne: „Drž už hubu,” nebo tak něco. 

Jenomže on to nikdy neudělal, nechal na sebe řvát, nechal se urážet a zbaběle mlčel. Stejně, jako já.

Myslíte si, že ze svého zpackaného života viním mámu? Že si myslím, že ona může za to, že se ze mě stala matrace, ženská co podrží každýmu vocasovi?

Ale né, to si nemyslím. 

Vlastně myslím. 

Teda né tak úplně. 

Já nevím, ale mám pocit, že mě moje máma nikdy nemilovala, že jsem jí byla jen na obtíž. Nikdy mě za nic nepochválila, neřekla mi, že mi to sluší, nebo že jsem šikovná holka, nikdy ji nezajímaly moje problémy.

Když mě něco trápilo, nikdy se nezeptala: „Co ti je? Co tě trápí? Nechceš si promluvit?” nebo tak něco. Ne, prostě ne. Nic takového. 
Vždycky mi jenom řekla: „Nikdo na tu tvojí blbou náladu a kyselý ksichty není zvědavej” nebo „Já mám svých starostí dost, myslíš, že je to s tvým tátou jednoduchý?”

Máma to měla vždycky těžký s tátou i se mnou a nikdy ji nenapadlo, jak se žije nám s ní. A tak jsme žili jako rodina pohromadě, ale na svoje problémy jsme byli vždycky každý sám. Díky mámě.

Když mě v osmnácti zbouchnul Honza, který byl sice ženatý, ale půl roku mi tvrdil, že je v rozvodovém řízení, ukázalo se, že se nikdy rozvádět nechtěl a rodina je to, na čem mu záleží nejvíc. Jednoduše mi vysvětlil, že mu jedna rodina bohatě stačí a žádnou další zakládat nehodlá. 

Položil přede mě na stůl fotografii svojí šestileté dcery a ujišťoval se, že nemám v plánu vzít tomu nebohému dítěti otce. „Kdyby se to moje žena dozvěděla, okamžitě by se se mnou rozvedla a Karolínka by přišla o tátu, navíc zrovna teď, když mě bude nejvíc potřebovat, protože jde v září do první třídy,” vysypal ze sebe svoje obavy Honza a po tváři mu stekla pravá nefalšovaná slza.

Usmál se na mě, pohladil mě po hlavě, podal mi obálku s penězi a pravil: „Dej to pryč!”

Chtělo se mi křičet: „Co to po mně chceš? Mám zabít naše dítě, aby tvoje druhé dítě bylo šťastné?” 

Ve spáncích mi tepalo a měla jsem pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Jeho slzy, jež mu stékaly po tvářích a jeho zbabělost, jako by mi dodaly síly. Místo smutku jsem cítila opovržení, hnus a nenávist.

Byla jsem rozhodnutá, že si dítě nechám. Že ho vychovám sama. Pak jsem si uvědomila svoji situaci. 

Právě jsem odmaturovala. Do práce jsem ještě nenastoupila, takže jsem byla bez příjmů a domnívat se, že mě někde zaměstnají těhotnou, byl holý nesmysl. Bydlela jsem u našich.

Potřebovala jsem se s někým poradit. Linda mi radila, ať si to nechám a Petra, ať jdu na potrat. Skvělé, fakt skvělé.

„Mami, já mám problém,” pokoušela jsem se zahájit se svojí matkou konverzaci na téma mého těhotenství. „Teď ne Kačeno, teď opravdu nemám čas na tvoje problémy,” zní mi dodnes v uších její odpověď. 

Tentokrát jsem slzy neudržela, zavřela jsem se ve svém pokoji a brečela a brečela.

„A co jsi Káčo čekala?” říkala jsem si snad tisíckrát. 

Opuchlá od několikadenního bulení, čehož si mimochodem doma nikdo nevšiml, jsem popadla obálku od Honzy a vyřešila sama svůj problém.

Tak to byl můj první potrat.

Tenkrát jsem si myslela, že už něco podobného nikdy nezažiju. Že mi dal prostě život tvrdou lekci a že už jsem poučená. Že už se nikdy nezamiluju do toho nepravého.

Omyl.

O několik let později je tady další vztah se ženáčem, další těhotenství a další potrat. 

Že by dejavů? 

Nebo prostě pokračuje můj život podle nějakého blbého scénáře a kdosi tam nahoře se mnou hraje stále dokola nějakou podivnou hru?

Tenkrát mi bylo pětadvacet, měla jsem už sice garsonku, takže jsem měla kde bydlet, a práci, ale chyběla mi odvaha. Ostatně, ta mi chyběla vždycky.

Začala jsem znovu. Ošustěná, opuštěná, stejně, jako ještě mnohokrát.

Láska neexistuje.

*

„Čau, tak co? Máme objednávku?” ptá se šéf hned ve dveřích a na první pohled je vidět, že má blbou náladu. 

„Ehmm, ehmm,” kroutim hlavou a přidávám informaci, že tu bylo celý den mrtvo.

„A co ty lidi ráno?” napadlo šéfa.

Místo odpovědi jen mávnu rukou.

„To je v hajzlu, jestli to takhle půjde dál, tak zkrachuju” a dodává: „Ještě štěstí, že mi přiklepli ty kuchyně v bytovkách, jinak fakt nevim.”

„Byl jsi doma?” ptám se, ale vzhledem k jeho špatné náladě se ani ptát nemusím.

Místo odpovědi jen mávne rukou.

Stojíme venku pod markýzou s nápisem Srdce domova.

Fouká studený vítr, takže si musím udělat z dlaní domeček, aby mi šéf mohl připálit. Mlčíme. Kouřím a levou rukou se držím za pravý loket. Bradu mám téměř opřenou o hruď. Nepřítomně šlukuju.



Pokud ve vás zbyla trocha citu, museli jste si mě všimnout.






Autor: Jitka Gotterová | středa 5.8.2009 18:50 | karma článku: 9,47 | přečteno: 1340x
  • Další články autora

Jitka Gotterová

Chudé Vánoce ?

Každou chvíli narazím na internetu na nějaký článek, který vypráví, jak si hlavně samoživitelky a další sociálně slabší rodiny ztěžují, že nemají ani na dárky pro děti a pro své blízké. Já to vidím jako příležitost upravit hodnoty

16.12.2022 v 18:11 | Karma: 26,75 | Přečteno: 707x | Společnost

Jitka Gotterová

Jak vám pracovní úraz může změnit život

Co je u nás v Čechách možné a jak je u nás postaráno o nemohoucí lidi, kteří celý život pracují a přispívají do systému a následně očekávají, že se o ně stát postará alespoň po dobu, než se zotaví po pracovním úrazu.

11.12.2022 v 14:10 | Karma: 19,77 | Přečteno: 696x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Roušky, respirátory a cosi shnilého mezi lidem českým

Se zájmem jsem si přečetla článek blogerky Dáši Stárkové s názvem Kam se poděla ohleduplnost aneb v roušce exotem , kde autorka lidu českému vytýká neohleduplnost, bezohlednost, nezodpovědnost ba doslova prohnilost ........

5.12.2022 v 7:00 | Karma: 29,16 | Přečteno: 1213x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Jsem spokojená a vděčná Bohu

Myslím to vážně. Velmi mě zaujal článek s názvem Jak vypadá skutečná bída v němž se autor zamýšlí nad nářky lidí nad dnešní nelehkou situací a vyvozuje závěry, že nikdo z těch uřvanců nemá ani potuchy, co je to skutečná bída.

28.11.2022 v 18:15 | Karma: 25,40 | Přečteno: 656x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Diagnóza zní jasně a nesmlouvavě - Troll

Nedávno pan doktor Tomáš Vodvářka publikoval na iDnesu svůj článek psaný pro blogosféru s názvem Kde končí svoboda slova? Musela jsem se nad položenou otázkou pousmát, protože mě ihned napadla odpověď: "No přeci na iDnesu."

11.11.2022 v 11:30 | Karma: 28,53 | Přečteno: 584x | Hyde park

Jitka Gotterová

Proč?

"Přestěhujeme se do jedné místnosti, zakoupíme kamna, vyhodíme kytky a budeme pěstovat brambory. Moje práce taky není v krizi potřebná, tak se holt uskrovníme, ale nezhroutíme se" - toliko názor jedné umělkyně, podnikatelky.

23.8.2022 v 9:29 | Karma: 38,13 | Přečteno: 1606x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Pravda o vodě

Krize s vodou - čeká nás scénář plynu a elektřiny? Drahé energie dnes řeší kde kdo, ale problémy s vodou jsou již mnoho let upozaděny. Kdo nejvíce získává na prodeji vody občanům v ČR? A proč?

2.8.2022 v 23:24 | Karma: 27,41 | Přečteno: 585x | Diskuse| Politika

Jitka Gotterová

Války, umírání a zasloužená vtipná karma

Tak jsem si přečetla článek blogera Karla Trčálka, který je parodií (nic jiného už tento umělec de facto nepíše) na úvahu paní Krištofíkové na téma "války" a přiznám se, že se mi tak nějak podivně sevřel žaludek.

25.7.2022 v 10:59 | Karma: 32,01 | Přečteno: 1101x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde!

Opravdu se nemocný tříletý chlapec stal rukojmím Kremlu? To píše na Forum 24 (názorový internetový deník pro obranu liberální demokracie!!) ruský podnikatel žijící v ČR, nemající koule ani na to, aby se pod svůj názor podepsal.

8.2.2022 v 23:33 | Karma: 33,08 | Přečteno: 711x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Taková veselá smrt

....a na pohřbu se někteří bavili a jiní jen zírali - kam ten svět spěje. Inu úplně všechno se dá dělat jinak. Povídka

14.12.2021 v 16:13 | Karma: 15,35 | Přečteno: 369x | Diskuse| Ostatní

Jitka Gotterová

Žij a nech žít

Jsem úplně zděšena jak mnohdy zcela nechutnými způsoby se vzájemně lidé napadají. Jedno z jakých příčin.

27.10.2021 v 9:20 | Karma: 29,49 | Přečteno: 897x | Diskuse| Liberec

Jitka Gotterová

Ach, ten těžký boj s nespravedlností

Svět odjakživa byl je a bude nespravedlivý. Vždycky. Pro někoho. Lidé si nikdy nemohou být rovni. Nikdy. Nikdy nebudou mít jednotliví lidé stejnou startovací čáru - tak to prostě je.

4.11.2019 v 8:01 | Karma: 34,52 | Přečteno: 1202x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

PPL prosím ne!

Většina firem dává při doručování zásilek zcela zjevně přednost společnosti PPL před poštou – nejspíš proto, že jsou levnější a rychlejší. Já si naopak raději připlatím za to, že služeb PPL při doručování mé zásilky využito nebude

13.11.2018 v 9:12 | Karma: 24,84 | Přečteno: 2994x | Diskuse| Liberec

Jitka Gotterová

Půl miliardy je vlastně jenom padesát korun na hlavu

...a je prý naše volba, řekneme-li si: „Na té malé holčičce, která tam umřela hlady, mi nezáleží, a radši bych si dal koleno vyvrtat, než bych obětoval pajcku.“ Jedná se o památník Lety.

10.3.2018 v 12:26 | Karma: 40,96 | Přečteno: 1641x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Cikánům vadí prasečák, ale prasecké pomníky jako připomínku svého působení nám staví všude

Nedá mi to a dovolím si reagovat na rozhořčení pana Bangy stran další křivdy páchané majoritní společností na cikánech.

8.3.2018 v 11:35 | Karma: 42,13 | Přečteno: 2165x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

To by jeden nevěřil, jaká jsou ti doktoři prasata

..................................aneb jakým strašlivým trapasem může skončit takové jedno vyšetření

18.4.2016 v 7:21 | Karma: 31,76 | Přečteno: 2943x | Diskuse| Společnost

Jitka Gotterová

Ministerstvo školství hodlá ukončit hladovění dětí ve školách

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravilo dotační program, z kterého budou financovány školní obědy sociálně znevýhodněným dětem. Příjemci programu budou neziskové organizace, které prostřednictvím školy

7.12.2015 v 8:00 | Karma: 45,34 | Přečteno: 6022x | Diskuse| Ostatní

Jitka Gotterová

Srdíčkové dny v Lidlu aneb Jak se dělá charita

Tak nám zase, jako již každý rok, začala v Lidlu sbírka na pomoc nemocným dětem. Každým rokem se vybere více peněz, než rok předcházející,

27.11.2015 v 13:28 | Karma: 36,23 | Přečteno: 3735x | Diskuse| Ostatní

Jitka Gotterová

Veselé příhody z práce - z cyklu Manažer 21 století II.díl

......................................................aneb Kdo to vlastně je ten manažer 21 století?

28.10.2015 v 16:52 | Karma: 24,28 | Přečteno: 1592x | Diskuse| Ostatní

Jitka Gotterová

Veselé příhody z práce - z cyklu Manažer 21 století

Jak jsem onehdá začala pracovat v maloobchodní prodejně. Hned první den posbírá nové zaměstnance řidič osobního automobilu před jednotlivými prodejnami a odfrčí s nimi směr centrála, kde se koná počáteční sběr informací

11.10.2015 v 20:55 | Karma: 18,80 | Přečteno: 1227x | Diskuse| Osobní
  • Počet článků 169
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 4466x
Co na srdci, to na jazyku, neboli huba nevymáchaná. Na tomto blogu publikuji pouze svoje vlastní názory,pocity a postřehy, které nemusí být totožné s těmi vašimi.Každý zkrátka vnímáme svět kolem nás po svém. To, že mají lidé rozdílné názory neznamená, že se nemohou respektovat. Kliknutím na fotografii či jméno nad ní se zobrazí další články autora. Moje knihy TAK JDE ŽIVOT, LIDÉ JSOU RŮZNÍ, KRASOTINKY VE SVĚTĚ DUCHŮ a MANTINELY (k jejichž napsání mne inspirovaly osobní zážitky ve velkoobchodu MAKRO) lze objednat na knihy.gotterova@seznam.cz, http://www.stahuj-knihy.cz/,http://knihy.abz.cz/ a nově také v Kanadě a USA www.czech-books.com

Seznam rubrik

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Oblíbené stránky

Oblíbené blogy