Šuškalo se, že jednomu z mých kolegů bránili administrátoři v publikování původní verze jeho článku a byl nucen jej upravit, nebo nepublikovat.
Rozhodl se prý neustoupit a na svých názorech trval. Tento svůj postoj hrdinně projevil žádostí o vyřazení ze skupiny VIP psavců, kam bezpochyby pro svůj talent patřil.
„Tý brďo, tenhle kluk je teda vážně borec, fakt třída," říkala jsem si a napadlo mě: „Z něj bychom si měli vzít příklad i my ostatní, protože není moc lidí, kteří jsou ochotni něco obětovat, aby tak dokázali, jak pevně si stojí za svými názory" a napadlo mě napsat o tomhle hrdinovi článek.
Milého hrdinu jsem kontaktovala, abych tak informaci ověřila. Poslal mi e-mail v němž mi skutečně potvrdil, že byl nucen provádět ve svých článcích úpravy, a tak se rozčílil (přiznal, že normálně bouchnul, což se nám občas stane každému) a nechal se vyřadit z VIP. Vadilo mu, že ho každý utvrzoval v tom, jak je dobrý, ale přitom ho nutili ke škrtům ve článku.
„Takže je to pravda," pomyslela jsem si a napsala článek o tom, jak bychom si my psavci měli stát za svými názory, zůstat sami sebou a nenechat se ve své tvorbě nikým a ničím ovlivnit, pakliže to tak sami necítíme. Jestliže se náš styl psaní někomu nelíbí, ať nás nečte, může číst jiného autora, který bude tím jeho šálkem kávy.
Jenomže
Nejen, že jsem napsala článek tak zmateně, že vyzněl, jako by jeho pointou bylo volání: „Vraťte našeho hrdinu mezi VIP," o což tu ve skutečnosti vůbec nešlo (sama jsem se nechala také vyřadit nikoli proto, abych se stala hrdinkou, ale protože tu potřebu prostě nemám a nepřikládám tomu vůbec žádnou váhu i když si samozřejmě vážím důvěry administrátorů, jež mi tím projevili), ale ještě k tomu se ukázalo, že mi náš milý hrdina zapomněl říci, že jedinými škrty, jež od něho administrátoři požadovali, byla reklama na jeho knihu, což je nepovolené komerční využití. Jinými slovy, nikdo mu prý nic nezakázal publikovat v původní verzi.
A tak jsem svým článkem, nechtěně a nevědomky, obvinila administrátory z něčeho, čeho se nedopustili a do nebe vychválila šlechetný čin, který ve skutečnosti žádnou šlechetností a hrdinstvím nebyl.
Došlo mi, co se stalo. „Jak jsem mohla být tak hloupá a důvěřivá? Proč jsem tu informaci neověřila také u druhé strany?" honila se mi hlavou jedna myšlenka za druhou.
„No nic, co sis navařila, to si musíš holčičko vyžrat, to se nedá nic dělat," říkala jsem si a zlobila se jenom sama na sebe. Náš hrdina ode mne žádné orodování přeci nechtěl, jenom to všechno tak nějak viděl jinak. Už se mi také stalo, že jsem měla pocit, že mi všichni křivdí a utápěla jsem se v sebelítosti apd. To se prostě stane, tak proč z toho dělat kovbojku no ne? Hlavně, aby mu to i nadále tak pěkně psalo, protože ho stejně budu ráda číst.
Článek jsem zrušila, nic jiného si nezasloužil.
Administrátorům jsem se omluvila a upřímně musím říci, že si vážím, skutečně velmi otevřené diskuse, která mezi námi proběhla a již jsme uzavřeli smírem. Byla to komunikace na úrovni, bez zaujetí, urážek či výčitek a problém jsme vyřešili tak, jak by se v životě, podle mého názoru, neshody řešit měly.
A jaké z toho pro mě plyne ponaučení?
1) Nestrkat nos do věcí, do kterých ti nic není, páč bys přes něj mohla dostat.
2) Když už tam ten frňák strčíš, použij k naslouchání obě uši a ne jenom jedno.
3) VŽDY existují totiž minimálně dva úhly pohledu, bacha na to!
4) Přiznat si chybu a umět se omluvit, druzí ocení a je to VŽDY lepší než dělat mrtvého
brouka, a nejlepší na tom je, že si pak člověk může i nadále vážit sám sebe.
5) Je dobré, když i ty sama umíš odpouštět, protože ne vše špatné, pochází ze zlého úmyslu
a jak se říká: „Všechno zlé, je pro něco dobré."
6) Pomáhej jen tehdy, jsi-li o to požádána!
Snad se má ponaučení hodí i těm, kteří mě odsuzují a opakovaně mi posílají urážlivé a velmi ponižující e-maily. Mám totiž pocit, že jsem k nápravě svého pochybení učinila již vše, co bylo v mých silách. Vše, co by udělal každý čestný člověk.
Přeji všem krásné Vánoce a v roce 2009 hodně lásky, pochopení a tolerance.
Jitka Gotterová