Jitka Gotterová

Srdíčkové dny v Lidlu aneb Jak se dělá charita

27. 11. 2015 13:28:00
Tak nám zase, jako již každý rok, začala v Lidlu sbírka na pomoc nemocným dětem. Každým rokem se vybere více peněz, než rok předcházející,

což beze sporu svědčí o tom, že lidé stále ještě mají srdce na tom správném místě a jsou ochotni pomoci v těžké situaci druhým. Na druhou stranu jsou i tací, kteří se při žádosti pokladních o příspěvek rozčilují, že už buď přispěli, nebo přispět nechtějí, neb nedůvěřují tomu, že peníze skutečně dojdou tam, kam dojít mají.

Je třeba si přiznat, že sbírka trvá příliš dlouho a není divu, že i lidé, kteří mají ochotu pomoci, jsou poněkud otráveni z toho, že je po nich požadován příspěvek nákup co nákup celých čtrnáct dnů. Znám i lidi, kteří raději v tomto období chodí nakupovat ke konkurenci, protože je jim to zkrátka nepříjemné. Jiní to řeší tím, že seřvou (a to doslova) toho človíčka co sedí na pokladně a dělá, co musí. Někteří zákazníci upozorňují na to, že jim také nikdo nic nedá, či radí, aby si dotyčný pro příspěvek došel za těmi, co rozkradli naši zemi, nebo rovnou posílají Lidl s celou tou slavnou sbírkou do zadele.

Dovolím si jako bývalý zaměstnanec Lidlu, pár slov k tomu, jak to na prodejně chodí.

Naplněné pokladničky se zapečetěné uloží do trezoru a pod určitým číslem se evidují. Několikrát během akce přijede na prodejnu regionální manažer, který za přítomnosti vedoucího prodejny vyloží všechny peníze z pokladniček na stůl – co pokladnička, to hromádka a následně každou hromádku zvlášť jeden po druhém přepočítají. Kontrolní přepočet pak provádí ještě zaměstnanec zodpovědný za trezor. Takže i když se stane, že regionálnímu manažerovi ani vedoucímu prodejny vůbec není divné, že ačkoli mají na stole pět hromádek, mají na svém papíře jen čtyři cifry, jsou tady ještě další oči, které jejich chybu odhalí. Celková částka se pak ihned převede na konto sbírky. Do sbírky lze samozřejmě přispět i bezhotovostním převodem při platbě kartou, kdy jdou peníze na konto sbírky rovnou, čímž odpadá zdlouhavé přepočítávání drobných.

A teď něco ze zákulisí této sbírky, aby si čtenář uvědomil, že cítí-li se zákazník touto akcí obtěžován či unaven, není to nic proti tomu, co prožívá takový zaměstnanec Lidlu (osobně mám zkušenosti z prodejny v Turnově).

Zaměstnanci již několik dnů před zahájením sbírky musí povinně shlédnout takzvané motivační video. Pokud by se však čtenář domníval, že ono video monitoruje například život jednoho nemocného dítěte a dává zaměstnanci možnost vidět na vlastní oči, jak jemu a jeho rodině pomohly vybrané peníze v boji se zákeřnou nemocí a usnadnily jim život, velmi by se mýlil.

Ono video je postaveno na výpovědi a radách zaměstnanců z prodejen, které v předchozím roce vybraly od zákazníků nejvíce peněz. Jedná se o výzvy typu: „Nesmíte se stydět si říct!“ „Děláte to přeci pro ty děti.“ „Člověk má pak dobrý pocit, že někomu dokázal pomoci,“ atpd.

Možná by to působilo i velmi dojemně, kdyby člověk nevěděl, že si všichni tihle zaměstnanci s ústy plnými srdcervoucích projevů o pomoci dětem, vzali za tuhle charitativní akci finanční odměnu.

Ano, opravdu to funguje tak, že zatímco od zákazníků je vyžadována nezištná pomoc a soucítění s těmi nemocnými, motivací zaměstnanců jsou poukázky finanční hodnoty 500,- 400,- a 300,-Kč, které obdrží každý zaměstnanec dle toho, zda se jeho prodejna umístí na prvním, druhém nebo třetím místě. O nějaké pomoci dětem se mluví tak maximálně v prvním týdnu, pak už je to jenom o poukázkách, a i regionální manažer tímto směrem motivaci zaměstnanců soustavně vede.

Již v prvním dnu sbírky musí na hlavní pokladně sedět vedoucí pracovník a velmi důsledně hlídat, zda opravdu všichni zaměstnanci na pokladnách vyzývají zákazníky k příspěvku – neexistuje, abychom někoho nevyzvali! Zaměstnanec, který o peníze na pokladně neřekne a bude přistižen (vedoucí prodejny vždy někomu nenápadně stojí za zády) dostane okamžitě pořádný kartáč. Již po několika hodinách vyžadoval regionální manažer, aby mu vedoucí pracovníci nafotili pokladničky a poslali fotky mmskou, aby viděl, kolik která prodejna vybrala. Pokud nejsou pokladničky dle soudu manažera dostatečně plné, musí tito pracovníci čelit výtce, jak je možné, že na jiné prodejně vybrali více, než na té vaší. Pokračuje to neustálým napadáním za špatně vykonanou práci, obviňováním z neschopnosti a nedůsledné kontroly pokladních. Jinými slovy by se dalo říci, že úkol zněl jasně: Vymámit tele i z jalové krávy!!!!!!!

Človíček sedící na pokladně má tedy na výběr, zda se nechá pucovat za to, že zákazníka nevyzval, nebo si nechá od zákazníka nadávat za to, že k příspěvku vyzval. Čím déle akce trvá, tím náročnější to samozřejmě je. Opravdu málokdo si dovede představit, pod jak obrovským tlakem zaměstnanci pracují.

Když se poslední den sbírky ukázalo, že se naše prodejna s největší pravděpodobností umístí na třetím místě (což se zjistilo po dodatečném zadání částky z kasičky, kterou jaksi páni manažeři zapomněli připočítat) a do druhého místa nám chybělo vybrat cca pět tisíc, pravila jedna zaměstnankyně: „Posaďte mě na kasu, já těch pět táců z lidí dostanu!“ Projevila jsem nad jejím chováním značné znechucení, což ona okomentovala tak, že nechápe, proč bychom měli dostat jenom tři stovky, když bychom mohli dostat za druhé místo čtyři, že si to přeci za tu dřinu zasloužíme, a že to přeci není z těch vybraných peněz, tak co. Na kasu jsme ji neposadili a skončili třetí, což jiná kolegyně okomentovala slovy: „Já říkala, že jsme měli škemrat víc, mohla jsem mít bundu pro holku zadarmo, takhle musím stovku doplatit.“

Musím však přiznat, že naštěstí většina zaměstnanců takto nesmýšlela a přáním nás všech bylo, abychom to hlavně už měli za sebou. Osobně jsem přesvědčena o tom, že k takovému chladnému a neúčastnému smýšlení, jaké předvedly ony dvě kolegyně (které jsou jinak hodné ženské), přispěla bezesporu každodenní nelítostná masírka regionálního manažera, který se zkrátka nejednou projevil jako naprosté ambiciozní hovado jdoucí velmi tvrdě za svým cílem (jak velkou finanční hodnotu měla poukázka, která byla tou jeho motivací, fakt netuším, a snad ani raději vědět nechci).

Požádala jsem o možnost zříci se svých tří stokorunových poukázek ve prospěch konta pro nemocné děti, s jasným odůvodněním. Osobně považuji za naprosto amorální snažit se v zákaznících vyvolat solidaritu, soucit a potřebu pomoci potřebným i za situace, že si sami musí něco odříci, a sama si za tuto činnost vzít finanční odměnu. Že jsme jako třetí nejúspěšnější výběrčí obdrželi veliký dort, považuji za fajn symbolickou (a především dostačující) odměnu – dala jsem si porci ke kávě také. Byl výborný.

Na druhou stranu nemám za zlé svým bývalým kolegům, že si odměnu vzali – bohužel platy jsou tak nízké a bonusů tak málo, že chápu, že se každá koruna hodí. Za zlé to mám (možná neprávem, jsouc ovlivněna svými pocity) jenom těm, kteří s finanční odměnou v kapse natočili ono motivační video plné pokryteckých keců o tom, jak to přeci dělají pro ty děti a jak mají hrozně dobrý pocit z toho, že (z peněz někoho jiného) mohli těm dětem pomoci..

Jedinými, kdo to skutečně dělá pro ty děti, jsou zákazníci – jejich motivací není ani poukázka jakékoli finanční hodnoty, či strach z nadřízených, ale skutečný zájem pomoci potřebným (pokud tedy pominu zákazníkovu neschopnost říci: „NEDÁM“).

Nad moje chápání je v tomto ohledu především politika Lidlu – zatímco se ze zákazníků snaží udělat lidi se srdcem na správném místě, svým zaměstnancům dává jasný signál, že dělat charitu se prostě musí vyplatit – přeci někomu nebudeme pomáhat zadarmo. A vůbec nejlepší je pomáhat tak nějak z peněz těch druhých.

Naprosto šokovaná jsem byla, když mi vedoucí prodejny oznámil, že regionální manažer ověřil, že není možné vzdát se svého finančního příspěvku ve prospěch konta pro nemocné děti, a že si ty tři stovky zkrátka musím převzít (podotýkám, že to bylo ještě před předáním peněz). Následně ale dodal, že mám-li s tím morální problém, mohu ty poukázky po převzetí předat některému ze svých kolegů. Napadlo mě, že nejvhodnější by asi bylo dát je té kolegyni, co litovala, že málo škemrala a nemá tudíž bundu pro holku zadarmo, a chvíli jsem přemýšlela o tom, jak to ty firmy dělají, že na manažerské pozice přijímají ty největší debily, co po světě chodí.

Nevím sice, kde přesně regionální manažer ověřil, že se zaměstnanec nemůže zříci své finanční odměny za tuto charitativní akci ve prospěch konta nemocných dětí, ale možná by si všichni ti, co o tom rozhodují, měli připomenout to, co sami propagují: „Každý příspěvek, i ten sebemenší, nám pomáhá pomáhat!!!“ Opravdu se nestydí zaměstnancům neumožnit vzdát se své finanční odměny ve prospěch nemocných dětí, a přitom dřít zákazníky nákup co nákup a ještě vyvíjet na zaměstnance tak šílený tlak, aby z nich ty prachy dostali?

S poukázkami, které jsem si musela převzít, jsem si poradila po svém – přidala jsem k nim tisícovku a koupila vánoční dárky třem dětem z dětského domova. Peníze za charitu jsem zkrátka dala na charitu. Alespoň vím, kterým konkrétním dětem moje peníze udělaly radost.

Upřímně doufám, že jsem svými zážitky ze zákulisí této akce nikoho neodradila od ochoty pomoci vážně nemocným dětem. Ty opravdu za ty nechutnosti, které tuto sbírku provází nemohou. Sama jsem již letos také přispěla – jen jsem byla poněkud šokována, když mě o příspěvek u pokladny požádala regionální manažerka slečna Lucie.

Byla totiž jednou ze dvou manažerů, kteří mi v době, kdy jsem ještě byla zaměstnancem Lidlu, odmítli jakoukoli pomoc při zajištění lékařského ošetření při nastupujícím astmatickém záchvatu.

Když jsem v pracovní době požádala o možnost předat jim odpovědnost za trezor a odejít neprodleně k lékaři kvůli špatnému dýchání, bylo mi sděleno, že pokud k lékaři odejdu, bude to považováno za opuštění pracoviště bez svolení nadřízeného, z čehož budou vyvozeny důsledky. Měla jsem prý ještě před nástupem na směnu upozornit na to, že mi bude tak špatně, že budu muset vyhledat lékaře, aby za mě mohl zaměstnavatel zajistit náhradu (panečku, to je logika!?) Podotýkám, že to bylo v době, kdy panovala čtyřiceti stupňová vedra a i zaměstnanci "neastmatici" každou chvíli viseli v otevřeném okně s mokrým hadrem na hlavě, neboť se jim z tepla, stresu a naprostého vyčerpání v důsledku dlouhodobě chybějícího personálu dělalo na omdlení. Teplé pletené vesty, které byly nedílnou součástí uniformy vedoucího pracovníka, a které jsme dle regionálního manažera museli nosit i za těchto podmínek, beze sporu udělaly také své.

Následně jsem byla obviněna, že své zdravotní problémy účelově předstírám (což prý oba manažeři dosvědčí), abych mohla odejít z práce. A to i přesto, že jsem měla u sebe foukačku a závodní lékařka byla informována o tom, že jsem již čtvrt století astmatička. Na svém odchodu k lékaři jsem trvala i přes vyřčené výhrůžky. Ačkoli předání trezoru trvá běžně cca deset minut, oběma manažerům trvalo jeho přepočítání bezmála tři čtvrtě hodiny, a i po druhém přepočtu jim vycházela diference dva tisíce do plusu. Byla jsem tedy vyzvána, abych provedla ještě jednou převážení peněz já, což jsem udělala a odhalila jejich chybu, i přesto, že jsem již dýchala přerývaně a můj špatný zdravotní stav byl zcela očividný (což dokazuje i fakt, že mi ostatní zaměstnanci nabízeli pomoc). Oba manažeři mi však ani v tuto chvíli nenabídli jakoukoli pomoc a jen s naprostou arogancí a přezíravostí mi bylo oznámeno, abych nezapomněla dát vědět, jak jsem dopadla.

Od té doby, co jsem strávila téměř dvě hodiny onoho inkriminovaného dne v nemocnici připojena na kapačku, a byly mi podávány látky na podporu dýchání, jsem se již do Lidlu nevrátila a se slečnou manažerkou se nesetkala. Po této zkušenosti jsem si ihned našla jinou práci a ukončila pracovní poměr dohodou.

A teď mě tady ta osoba, která by mě tehdy s klidným svědomím a svým svědectvím o mém účelovém předstírání mých zdravotních problémů nechala klidně udusit (jen aby si nemusela převzít odpovědnost za trezor), žádala o pomoc nemocným dětem.

No, nádhera. Nasypala jsem jí do kasičky něco peněz a snažila se co nejrychleji vypadnout, než se mi zase udělá blbě.

Přeji všem pohodové dny

Jitka Gotterová

Autor: Jitka Gotterová | karma: 36.23 | přečteno: 3735 ×
Poslední články autora