Jak jsem se stala hostinskou
Když jsme před lety s mým druhým manželem koupili bývalou hospodu v malé zapadlé vísce na severu Čech v domnění, že se tady tak trochu schováme před civilizací, ani jsme netušili jaká obrovská dobrodružství nás čekají.
Sotva jsme vyložili ze stěhovacího vozu všechen náš majetek, kterého bylo opravdu po málu, neb jsme měli oba za sebou poněkud bouřlivé rozchody se svými bývalými partnery a z těchto letitých vztahů jsme si odnesli především šrámy na duši, můj manžel igelitovou tašku s osobními věcmi a já starý šlapací šicí stroj, fén na vlasy, sadu hrnců a dva malé kluky, zaslechli jsme bouchání na okno.
Otevřela jsem dveře a v nich stál jakýsi místní domorodec a než jsem stačila pozdravit, hulákal: „Tak kdy to votevřete ?" „Kdy otevřeme co ?" nechápala jsem. „No hospodu přece!" pokračoval stařík a ve vteřině se nahrnul dovnitř a namířil si to rovnou k výčepu, cestu znal.
Hospůdka byla zařízena starým nábytkem a výčep, který tu stál dobrých čtyřicet let už se notně rozpadal. Vprostřed místnosti stála velká kamna a rezavé trubky vedly do komína přes půlku místnosti tak nešikovně, že chtěl-li někdo projít, musel se přikrčit.
Všude na zdech visely obrázky s mysliveckou tématikou zabalené do zaprášených pavučin a prověšené pavoučí nitě spojující jednotlivé předměty prozrazovaly, že do těchto prostor nevstoupila lidská noha již mnoho let. Roztáhla jsem závěsy a do místnosti vplulo denní světlo. Ven vidět přes špinavá okna moc nebylo. Na čtvercových stolech bez ubrusů stály půllitry se silnou rezavou sedlinou u dna a nebýt těch pavučin, člověk by řekl, že poslední hosté odešli včera.
„No jo, takhle jsme to tu tenkrát nechali," křičel starý pán a chopil se jednoho půllitru. „A jak dlouho je to zavřené?" zeptala jsem se a stařík se zamyslel: „No, dobrých deset let určitě. Tenkrát to měla pronajaté Jednota a šenkovala tu stará Kubizňáková, ale pívo teda točit neuměla." Teprve teď jsem si všimla na stěně kalendáře z devadesátého třetího roku. „Tak to by bylo jedenáct let," pomyslela jsem si.
„A vod koho jste to vlastně koupili?" zeptal se starý pán a pořád hrozně křičel. „Od pana Pánka," povídám taky dost nahlas, protože mi došlo, že asi nedoslýchá. „No jo, to von už to měl dobrých dvacet let." „Od osmdesátého osmého, bylo to v kupní smlouvě," povídám a stařík pokračoval: „To by tak mohlo bejt, ale von sem moc nejezdil, von byl z Prahy a jenom to pronajímal, ale říkalo se tady, jestli už neumřel, páč ho tu nikdo neviděl už dobrý tři roky ani jednou a na prodej to nabízela realitní kancelář a klíče byly u Luboše, ale von to nikdo nechtěl kuliva tý střeše. A cože jste to koupili vy?" „No, neměli jsme kde bydlet a tohle bylo volné." „Když to nikdo nechtěl kuliva tý střeše," dodala jsem. „No, von je tady ten byt pěknej, to jsou určitě tři místnosti, že jo?" „To jsou, ale odvezli nám i kamna, přesto, že jsme to původně koupili i s nimi a vzhledem k tomu, že už je říjen, musíme hned nějaké sehnat, abychom tu i s dětmi neumrzli" a stařík hned nato: „A to von byl Pánek dycky takovej parchant hladovej. Jednou tu Joska Bínů zedničil celej tejden, to von dělal i tu koupelnu, co máte v bytě a ten zmetek mu zaplatil jen půlku, ale Joska se s nim soudit nemohl, když to dělal na černo, to dá rozum" a pokračoval: „Holka zlatá, dyk ty ani netušíš, jakou jste nám udělali radost," tykal mi, ale protože to byl skoro osmdesátiletý pán, nechala jsem ho. Pokračoval: „Když mi tudle Franta povídal, že má naše hospoda nového majitele hned jsme to oslavili. No, zlískali jsme se jak zákon káže a když si pro mě bába nad ránem přišla, musela se domů vrátit pro mladýho, aby mě vodvez na káře. Ech, co ti budu povídat," pravil a rozběhl se k nejbližšímu stolu u výčepu. „Tak todle byl náš stůl, tady jsme mastili karty každej pátek. Já sedával tady u věšáku, to bylo moje místo, tady seděl Franta a tady Lojzík, ale ten už je pět let po smrti, škoda, že se toho nedožil. Tady sedával Karel Drábků, ten se uchlastal eště za mlada."
Tahle roztomilá nostalgie starého pána mě tak nějak chytla za srdíčko, přisedla jsem si k tomu jejich stolu a zeptala se: „A to jste se tu scházeli pravidelně každý pátek?" „I co tě vede, v pátek se hrály karty, ale do hospody, do hospody se dycky chodilo každej den. Na kamarády si člověk musel udělat čas, to dá přece rozum." „A ženským to nevadilo?" zeptala jsem se. „Ale jakpak by ne, to víš, že prskaly, občas to ňáká riskla a došla si sem pro toho svýho. Chachacha, to bylo jednou, asi týden před Štědrým dnem, když si sem pro Vencu přišla ta jeho a že pude hnedka domu, jenže Venca, že pude až dopije to pivko, co mu ho zrovna Mařka postavila na stůl a ať prej jde napřed. Jenže Venca nikdy nevěděl kdy má dost a domů se mu nechtělo. Dal si dalších pět a do toho ňáká ta runda a to víš, že to dobře nedopadlo. Ta jeho si pro něj přišla podruhý a když viděla, že je Venca zmazanej jak pytel, zfackovala ho před celou hospodou. Venca jak byl vožralej, tak si to ani nepamatoval, ale když si ho druhej den Lojzík dobíral, že mu mamka včera pěkně načechrala čupřinu, dal si jedno, velkýho ruma a šel domů udělat pořádek. No zmidlil tenkrát tu svojí tak, že museli přijet četníci. Každej věděl, že to nebylo poprvé, páč von měl Venca prudkou letoru a když se napil, škoda mluvit. Jeho stará se ho nakonec ale zastala a tak to Vencovi zase prošlo a ještě vtipkoval jakýho prej měla bába veselýho Ježíška." Starý pán se odmlčel. „A ten Venca ještě žije?" zeptala jsem se. „No jéje, ten má tuhej kořínek. Jeho žena umřela na rakovinu, už to bude patnáct let a Venca vod tý doby jenom chlastá. Statek se mu rozpadá, vo koně přišel a žije v tý svý barabizně bez elektiky a vody jako zvíře. Dopad chudák blbě". Odmlčel se a pokračoval: „Nejhůř ale dopad Karel Drábek. To bylo tenkrát v zimě, mrzlo až praštělo a sněhu bylo pomalu po pás, ale že jsme Mařce pomohli s tím dřevem a taky v kamnech jsme jí roztopili, dostali jsme pořádnou česnečku s vopraženým chlebem a velkýho ruma, a to víš, to už se nám z hospody nechtělo. Von taky Karel nikam nespěchal, páč neměl žádný haranty a nebyl ani ženatej, no proč taky, dyk mu mohlo bejt tak pětadvacet, víc ne. Chlap jako hora to byl a páru měl za dva. Peněz vydělal dost, ale všechno prochlastal a ten vosudnej den ho to stálo život. Asi hodinu po půlnoci jsme se rozloučili před hospodou a Karel to vzal zadem jako dycky. To byla tenkrát eště za hospodou hluboká rokel a zavezli jí až po tom, co tam druhej den našli Karla dočista mrtvýho. Nikdy se nezjistilo, esli umřel kuliva tý díře co měl v hlavě a nebo esli umrznul. To víš, tenkrát to ani nikdo nezjišťoval."
V týlu mě pořádně zamrazilo při představě, že si dnes odpoledne kluci čutali s mičudou v místech, kde tak tragickým způsobem zemřel člověk. Moje myšlenkové pochody přerušil stařík slovy: „Jinak mám ale na tudle hospodu vzpomínky jenom dobrý" a ještě dlouho do noci mi vyprávěl jak se tu tehdá vo zábavě popral starej Mlejnek s Votrubcem, když vyšlo najevo, že s ním má jeho stará poměr a že není náhodou, že mladej Mlejnek má přeně ten samej ksicht jakej měl Votrubec za mlada, že tu byla taky pěkná mela když Honza Sýkora udal svýho tátu pro pytláctví a vod tý doby mu mladej nesmí do baráku, a to už je dobrejch třicet let. Že stará Vopřátková byla hodná ženská, ale umřela už v padesátým druhým, protože neunesla tu hanbu, když se provalilo, že její starej donášel za války gestapu.
Tu noc jsem nemohla vůbec usnout a stále se mi vracely vzpomínky na všechny ty podivné osudy místních lidí, přemýšlela jsem o tom, co všechno ještě pamatují zdi téhle budovy, že se tady točilo pivo již před sto lety a kolik různých majitelů a nájemců tady tuto živnost provozovalo a zda není mojí morální povinností v této činnosti přece jenom pokračovat. Hospoda byla zavřená jedenáct let a člověk by řekl, že už nikoho ani nenapadne, že by tady někomu chyběla. Opak byl však pravdou, nejeden stařík mi v průběhu příštích dvou měsíců bušil na okno „kdyže už to otevřu" a tak jsem to tedy otevřela.
Dalo mi to dost přemlouvání, protože můj muž byl zásadně proti tomu, abych náš malý finanční obnos, jež jsme měli připravený na rekonstrukci obytné části budovy, použila na rekonstrukci hospody, ale nakonec souhlasil. Ani bych nemusela být původní profesí účetní, abych si dokázala spočítat, že návratnost investovaných finančních prostředků do provozu hospody v této malé vesničce, kde je pár chalup obývaných celoročně většinou obyvatelstvem důchodového věku a mladé lidi by člověk spočítal na prstech a pár chalup lufťáků, bude nulová. Hospůdku jsem zařídila ve starém stylu a místní obyvatelé si považovali za čest, když jsem od nich přijala nějaký starý předmět od cepu, litinových pekáčů, kameninového nádobí, starých dřevěných lyží, sání až po brusle, chomout či sněžnice, které jsem následně uložila na polici či přibila hřebíkem přímo do zdi na dostatečně viditelném místě.
Starý pán sedával u svého stolu a každý pátek mastil karty s Frantou a několika dalšími dobrovolníky. Občas se dědci také nepohodli, ale obyčejně to zpravil nějaký ten panáček.
Hospůdku jsem provozovala rok a pak jsem ji byla nucena zavřít nejen proto, že jsem si již nemohla její provoz dovolit. Začala jsem mít plné zuby agresivních opilců, kteří k nám jezdili i z okolních vesnic a nejednou zničili kde co. Každý den jsem neskutečně páchla cigaretovým kouřem a kdykoli jsem otevřela dveře, abych jen vytřela chodbu nahrnul se mi dovnitř nějaký človíček, který potřeboval nutně „jen jedno rychlý" a že prý pak hned půjde. Následovalo druhé a třetí „rychlý pivko" a když jsem ho i poté chtěla vyhodit pravil: „Teď už to přece nemá cenu, dyk za chvíli votvíráte."
Musím přiznat, že za tu dobu jsem byla svědkem mnoha potyček, výčitek manželek, že moje hospoda může za jejich problémy doma či konce kariéry jednoho starosty, jež alkoholu nadobro propadl. Týden co týden jsem se musela dívat na nezodpovědné rodiče, kteří se svou tříletou dcerou trávili v mé zakouřené hospodě osm až devět hodin. Holčička spala na lavici či na stole a dlouho po půlnoci ji v polospánku odnášeli její opilí rodiče domů.
Jen na krátkou dobu jsem se stala hostinskou a vyslechla a viděla mnohé a snad o tom všem jednou budu vyprávět, ale jedno vím jistě - moje vyprávění nebude nikdy tak poutavé, jako když starý pán, tehdy, u tohohle stolu vzpomínal a já seděla na Františkově místě a v němém úžasu naslouchala dlouho do noci jeho vyprávění. Často si vzpomenu na jeho slova: „Pamatuj si, že všecko důležitý se dycky vodehrálo v hospodě."
Jenže tenkrát byly ty hospody tak nějak jiné nebo doba byla jiná, sice ten život měli lidé dříve mnohem těžší, ale byli tak nějak šťastnější a veselejší. Lidi byli jiní.
Starý pán by byl opětovným zavřením hospůdky jistě zarmoucen, ale naštěstí se toho nedožil a jsem si jistá, že tam někde nahoře spokojeně mastí karty s Lojzíkem.
Jitka Gotterová
Jitka Gotterová
Chudé Vánoce ?
Každou chvíli narazím na internetu na nějaký článek, který vypráví, jak si hlavně samoživitelky a další sociálně slabší rodiny ztěžují, že nemají ani na dárky pro děti a pro své blízké. Já to vidím jako příležitost upravit hodnoty
Jitka Gotterová
Jak vám pracovní úraz může změnit život
Co je u nás v Čechách možné a jak je u nás postaráno o nemohoucí lidi, kteří celý život pracují a přispívají do systému a následně očekávají, že se o ně stát postará alespoň po dobu, než se zotaví po pracovním úrazu.
Jitka Gotterová
Roušky, respirátory a cosi shnilého mezi lidem českým
Se zájmem jsem si přečetla článek blogerky Dáši Stárkové s názvem Kam se poděla ohleduplnost aneb v roušce exotem , kde autorka lidu českému vytýká neohleduplnost, bezohlednost, nezodpovědnost ba doslova prohnilost ........
Jitka Gotterová
Jsem spokojená a vděčná Bohu
Myslím to vážně. Velmi mě zaujal článek s názvem Jak vypadá skutečná bída v němž se autor zamýšlí nad nářky lidí nad dnešní nelehkou situací a vyvozuje závěry, že nikdo z těch uřvanců nemá ani potuchy, co je to skutečná bída.
Jitka Gotterová
Diagnóza zní jasně a nesmlouvavě - Troll
Nedávno pan doktor Tomáš Vodvářka publikoval na iDnesu svůj článek psaný pro blogosféru s názvem Kde končí svoboda slova? Musela jsem se nad položenou otázkou pousmát, protože mě ihned napadla odpověď: "No přeci na iDnesu."
Jitka Gotterová
Proč?
"Přestěhujeme se do jedné místnosti, zakoupíme kamna, vyhodíme kytky a budeme pěstovat brambory. Moje práce taky není v krizi potřebná, tak se holt uskrovníme, ale nezhroutíme se" - toliko názor jedné umělkyně, podnikatelky.
Jitka Gotterová
Pravda o vodě
Krize s vodou - čeká nás scénář plynu a elektřiny? Drahé energie dnes řeší kde kdo, ale problémy s vodou jsou již mnoho let upozaděny. Kdo nejvíce získává na prodeji vody občanům v ČR? A proč?
Jitka Gotterová
Války, umírání a zasloužená vtipná karma
Tak jsem si přečetla článek blogera Karla Trčálka, který je parodií (nic jiného už tento umělec de facto nepíše) na úvahu paní Krištofíkové na téma "války" a přiznám se, že se mi tak nějak podivně sevřel žaludek.
Jitka Gotterová
Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde!
Opravdu se nemocný tříletý chlapec stal rukojmím Kremlu? To píše na Forum 24 (názorový internetový deník pro obranu liberální demokracie!!) ruský podnikatel žijící v ČR, nemající koule ani na to, aby se pod svůj názor podepsal.
Jitka Gotterová
Taková veselá smrt
....a na pohřbu se někteří bavili a jiní jen zírali - kam ten svět spěje. Inu úplně všechno se dá dělat jinak. Povídka
Jitka Gotterová
Žij a nech žít
Jsem úplně zděšena jak mnohdy zcela nechutnými způsoby se vzájemně lidé napadají. Jedno z jakých příčin.
Jitka Gotterová
Ach, ten těžký boj s nespravedlností
Svět odjakživa byl je a bude nespravedlivý. Vždycky. Pro někoho. Lidé si nikdy nemohou být rovni. Nikdy. Nikdy nebudou mít jednotliví lidé stejnou startovací čáru - tak to prostě je.
Jitka Gotterová
PPL prosím ne!
Většina firem dává při doručování zásilek zcela zjevně přednost společnosti PPL před poštou – nejspíš proto, že jsou levnější a rychlejší. Já si naopak raději připlatím za to, že služeb PPL při doručování mé zásilky využito nebude
Jitka Gotterová
Půl miliardy je vlastně jenom padesát korun na hlavu
...a je prý naše volba, řekneme-li si: „Na té malé holčičce, která tam umřela hlady, mi nezáleží, a radši bych si dal koleno vyvrtat, než bych obětoval pajcku.“ Jedná se o památník Lety.
Jitka Gotterová
Cikánům vadí prasečák, ale prasecké pomníky jako připomínku svého působení nám staví všude
Nedá mi to a dovolím si reagovat na rozhořčení pana Bangy stran další křivdy páchané majoritní společností na cikánech.
Jitka Gotterová
To by jeden nevěřil, jaká jsou ti doktoři prasata
..................................aneb jakým strašlivým trapasem může skončit takové jedno vyšetření
Jitka Gotterová
Ministerstvo školství hodlá ukončit hladovění dětí ve školách
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravilo dotační program, z kterého budou financovány školní obědy sociálně znevýhodněným dětem. Příjemci programu budou neziskové organizace, které prostřednictvím školy
Jitka Gotterová
Srdíčkové dny v Lidlu aneb Jak se dělá charita
Tak nám zase, jako již každý rok, začala v Lidlu sbírka na pomoc nemocným dětem. Každým rokem se vybere více peněz, než rok předcházející,
Jitka Gotterová
Veselé příhody z práce - z cyklu Manažer 21 století II.díl
......................................................aneb Kdo to vlastně je ten manažer 21 století?
Jitka Gotterová
Veselé příhody z práce - z cyklu Manažer 21 století
Jak jsem onehdá začala pracovat v maloobchodní prodejně. Hned první den posbírá nové zaměstnance řidič osobního automobilu před jednotlivými prodejnami a odfrčí s nimi směr centrála, kde se koná počáteční sběr informací
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 169
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4466x
Seznam rubrik
- Veselé příhody z práce
- Moje knihy
- Muž a žena
- O lidech
- K zamyšlení
- Zábava
- Poezie a próza
- Ukázky z knih
- Osobní
- Nezařazené
Oblíbené články
- Podraz jménem Obama
- Prozrazený dokument skupiny Bilderberg
- Jak dlouho se nechají lidé okrádat
- Pravda o kolosální manipulaci lidstva
- Velké tajemství levicového Schwarzenberga a pravicového Zemana
- Šikana na pracovišti
- Nenechte si ukrást domy a pozemky
- Podobenství o pomluvách
- Majdam - kdo za tím stojí
- Bilderberg 2013
- Nový světový řád bohužel není pitomost
- Zabíjíme již 100 let díky stejným lidem
- Ubráníme se?
- !!!!!!!
- USA chce válku s Ruskem
- Mantinely - z klávesnice čtenáře
- Mantinely - rozhovor
Oblíbené knihy
- Věra Nosálová/ Slunce zapadá na východě
- Libuše Čiháková/ Páchám dobro
- Libuše Čiháková/ Indiskrétnosti
- Doren Virtue/ Andělská terapie
- Miroslav Hrabica/ Co nám tělo říká
- Don Miguel Ruiz/ Čtyři dohody
- Nelson Demille/ Hra pro lvy
- Suzan Wilsonová/ Jestřábí zátoka
- James Thayer/ Dvanáctý stupeň
- Karen Robardsová/ Jezero duchů
- Kristin Hannah/ Na Mystickém jezeře
- B.Traven/ Loď mrtvých
- Honoré De Balzac/ Bratranec Pons
- N.A.Lejkin/ Naši za hranicemi
- N.V. Gogol/Mrtvé duše
- Gunter F. Gross/Profesionál v práci amatér v soukromí
- E.A.Poe/povídky
- Oscar Wilde/Obraz Doriana Graye
- T. Boehmová/Matka z cukru a oceli
- P.Briggs/Měsíční píseň
- P. Briggs/Krevní pouto
- P.Briggs/Železný polibek
- P.Briggs/Zkřížené hnáty
- P.Briggs/Stříbrná relikvie
- P.Briggs/Říční znamení
- I.Andrews/Magie mrtvých
- I.Andrews/Magie krve
- I.Andrews/Magie spaluje
- I.Andrews/Magie útočí
- I.Andrews/Magie zabíjí
- I.B.Singer/Satan v Goraji
- Sylvia Plath/ Pod skleněným zvonem
- Jaroslava Hofmanová/ Láska není minulost
- Og Mandino/ Největší obchodník na světě
- Patricia Briggs/ Spálená mrazem
- Patricia Briggs/ Štvanice
- Patricia Brigs/ Loviště
- Patricia Briggs/ Dvojí spravedlnost
- Štěpánka Bergerová/ Dámský lovecký salón
- Derren Brown/ Magie a manipulace mysli
- Thomas King/Městečko Medicine River
- Barbora Hrůzová/Keltská kletba
- Claire Keeganová/Třetí světlo
- Lenka Teremová/Čarodějka
- G.G.Márquez/Dobrodružství Miguela Littína v Chile
- Milena Augusová/Kameny bolesti
- Martin Goffa/Muž s unavenýma očima
- John Flanagan/Hraničářův učeň
- Delphine Minoui/Dětská nevěsta
- Arnaldur Indridason/Mrazivá noc
- Ethan Canin/Ani králové ani hvězdy
- Barbara Erskin/Vzdálené hlasy
- Barbara Nesvadbová/Přítelkyně
- Madeleine Brent/Prokletí minulosti
- Caroline Slade/ Markéta
- Adolf Branald/ Lazaretní vlak
- Jan Neruda/ O zlatém člověku
- Martin Hattala/ Milenka nejvěrnější
- Martin Hattala/ Plavkyně nejmilejší
Oblíbené stránky
- Moje stránky
- Pravý prostor
- Kde koupit moje knihy
- Obec spisovatelů ČR
- Udělat někomu radost může každý