Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Deník vražedkyně

30. 07. 2014 10:10:00
„Tuhle ložnici musím mít“, pravila Irena svému manželovi při pohledu na inzerát, jež nabízel prodej staré ložnice vyrobené v třicátých letech minulého století.

Bedlivě prohlížel ty dvě fotografie, jež byly k dispozici, načež konstatoval: „Ta v tak dobrém stavu, jak na první pohled vypadá, nebude, miláčku,“ a výstražně zvedl ukazováček. Zapitvořila se na něj a dodala: „tak to je mi jasné, je stará pomalu sto let.“ Byla jí okouzlená. Nedokázala z fotografií spustit zrak a v duchu si ji představovala v pokoji pro hosty. Sama by nejraději měla tokovou svoji vlastní ložnici, ale její manžel nesnáší postel s pelestí v nohách. Při jeho výšce a vzhledem k tomu, že dříve se dělaly postele běžně o délce pod dva metry, se však není čemu divit.

Vytočila uvedené telefonní číslo a domluvila schůzku na víkend. „Je nádherná,“ pravila naprosto unešená, a zatímco prodejce jen nezúčastněně pokrčil rameny, protože evidentně nesdílel její názor, manželovi bylo jasné, že už je rozhodnuto. „Odvoz není problém,“ potvrdil prodejce, který se živil vyklízením pozůstalostí po zemřelých, jež mu obyčejně noví majitelé nemovitostí přenechávali za směšný peníz či jenom za odvoz. Byli zkrátka rádi, že se toho starého nemoderního harampádí zbaví.

Těch osm tisíc, které za ni majitel požadoval, jí připadalo směšně málo při představě, jak nádherný nábytek, který byl na rozdíl od toho dnešního ještě fortelná práce, získala. „Tyhle kousky mají prostě duši,“ konstatovala a napadlo ji, kolik asi lidí do téhle postele pravidelně uléhalo k odpočinku. Kolik lásky a milování asi tahle postel za to téměř století, zažila. Při té představě se trochu otřásla a uvědomila si, že bude muset vše řádně vyčistit a napustit chemickým přípravkem proti dřevokaznému hmyzu. Sice vše nasvědčovalo tomu, že červotoče již vyhnal některý z předchozích majitelů, ale jistota je jistota. Řádné očištění celé ložnice dávalo tušit dost práce, ale jí to vůbec nevadilo. Nové matrace na míru, jež objednala přes internet, dorazily ještě před tím, než byla s prací hotova. Postel již však byla připravena, tak matrace umístila a ihned povlékla nové povlečení na nové peřiny. „Nádhera,“ kochala se pohledem na výsledek své práce, a byla sama se sebou velice spokojená.

K vyčištění zbývala už jenom toaletka, a i když dnes přišla domů velmi unavená, rozhodla se práci v nové ložnici dokončit. Napustila si do kyblíku vodu a přidala trochu aviváže, aby nábytek zbavila svého specifického zápachu staroby a naftalínu. Vytahala všechny šuplíčky, zotvírala dvířka, a z pod skel vyndala ozdobné dečky, jež hodlala později ručně přeprat. Napadlo ji, že si raději sundá prstýnky, aby nepřišly při práci k úhoně, když v tom jí z prstu sklouzl snubní prsten a v zápětí zmizel kdesi v útrobách toaletky. Opakovaně ji posunula tam a zase zpátky, aby řádně prohledala koberec, leč marně. Měla pocit, že už prohledala každý chlup koberce a každou skulinu toaletky. Připadala si jako blázen. V posledním záchvatu zoufalství si lehla na zem a zespodu šátrala rukou centimetr po centimetru, když v tom narazila na malý zapuštěný otvor vedle prostoru pro šuplík pod zrcadlem. Byl poměrně úzký a hluboký, protože už v něm měla zasunutou téměř celou dlaň až po palec a sotva dosahovala prostředníčkem na dno. Konečně ho nahmatala. Její snubní prstýnek se nacházel uprostřed té prohlubně, odkud ho nehtem dostrkala k jedné boční stěně, po níž ho naposunovala až ven. Seděla v tureckém sedu proti zrcadlu a přemýšlela, je-li tady ten otvor úmyslně jako nějaká tajná schránka, či zda tam vznikl jenom náhodou při výrobě. „To by ale musel být stejný otvor i na opačné straně,“ napadlo ji, ulehla opět na koberec a zašátrala v místě, kde očekávala totožný otvor. Nahmatala jakýsi hřbet knihy nebo sešitu. Opatrně jej vzala mezi ukazováček a prostředníček a pokoušela se jej vytáhnout. Dvakrát se jí to už už podařilo, ale vždycky jí v poslední chvíli vyklouzl. Začala už ztrácet trpělivost, ale srdce jí doslova tlouklo vzrušením a zvědavostí, a tak své pokusy trpělivě opakovala. Na čele se jí objevily první opravdové krůpěje potu, když v tom vytáhla ruku, z níž vypadl jakýsi zápisník. Opatrně ho sebrala z koberce a dlouho jej otáčela sem a tam. Sama si nebyla jistá, jestli ji natolik zaujala vazba sešitku, který již na první pohled vypadal velmi, ale opravdu velmi, staře, nebo se jej jenom bála otevřít. Asi obojí.

Na zažloutlém papíře byla pečlivě srovnaná inkoustem a droboulinkým velmi úhledným špičatým písmem napsaná slova. Chvíli jí trvalo, než jednotlivá písmenka rozluštila. Všechny ty věty zněly poněkud zvláštně, ale dávaly smysl. Byl to deník jakési ženy. Jedné z bývalých majitelek téhle krásné ložnice. Jmenovala se Anna a začala jej psát v roce 1936. Před osmasedmdesáti lety. Pánečku.

Celá se chvěla, a když vstala, měla pocit, že se jí podlomila kolena. Zastrčila deník pod polštář a tak nějak automaticky si šla napustit vanu. Vnořila své tělo do voňavé lázně, pohrávala si s bohatou pěnou a přemýšlela o Anně. „Jaká byla? Jak asi vypadala? Měla manžela a děti? Proč vůbec začne žena psát deník?“ napadalo ji, ale tak nějak podvědomě věděla, že odpovědi na své otázky najde v deníku. Z myšlenek ji vytrhl manžel, když jí oznámil, že už jde spát. Řekla mu, že by dnešní noc ráda strávila v nové ložnici. Sama netušila proč, ale o deníku se nezmínila. Usmál se, a jen s jemnou výčitkou v hlase řekl, že doufá, že to tak nebude napořád.

Anna se narodila 27.7.1901 v rodině mlynáře, a kdyby do jejího života nezasáhla v roce 1914 světová válka, žila by se svými rodiči a pětiletým bratrem i nadále spokojeným životem. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace a 25. července narukovali vojíni do 35-ti let. Druhou výzvou narukovali další 21.srpna. Po povolání aktivních vojínů bylo v obci odvedeno ještě třináct mužů, kteří dříve vojáky nebyli, ve věku osmnáct až padesát let. Mezi nimi Annin otec. Anna vzpomínala, jak maminka plakala.

Nastal všeobecný zmatek a drahota. Byly zavedeny potravinové lístky. Všeho bylo nedostatek. Lidé jedli co se dalo, což způsobilo rozšíření různých nemocí, hlavně tyfu. Kůže na obuv byla zabavena pro vojsko. V létě se nosila namísto kožené obuvi jen dřevěná podešev sepjatá řemínky přes vrch nohy. V zimě se chodívalo ve střevících s dřevěnou podešví, pletených ze slámy. Vláda zavedla rekvizice - každému hospodáři bylo vypočítáno kolik brambor, obilí, másla, sena i dobytka musí odevzdat, za což mu byla vyplacena maximální stanovená cena. Vzhledem k tomu, že by hospodářům pro domácnost moc nezbylo, ukrývali vše, co se dalo. Rekviziční komise, která sestávala z obecního starosty, rekvizičního komisaře, četníka a několika vojáků, směla prohlédnout hospodáři celé stavení a bylo-li podezření, že něco ukrývá, nechala vytrhat prkna z podlahy, přeházet půdu a důkladně prohledat okolí domu. Pokud se někde našly ukryté nějaké zásoby, byly zabaveny a dotyčný hospodář zaplatil pokutu. Anna vzpomínala, jak byla maminka při takové kontrole strachy bez sebe. Samozřejmě, že měla schované zásoby, živila přeci dvě děti.

Od samého začátku, kdy tatínka odvedli, psala Anna, nedal mamince pokoj jeden místní hospodář, co k nim jezdil do mlýna. Pan Hanuš na frontu nebyl odveden, neb mu bylo již něco málo přes padesát, ale byl to takový starý kozel a po mamince pokukoval už několik let. Vlastně už v dobách, kdy ještě nebyl vdovec. Zpočátku nabízel pomoc s hospodářstvím, protože mu samozřejmě neuniklo, že jsou maminka s dospívající Annou na všechno samy, ale když odmítla, začal vyhrožovat udáním. Jednou večer probudil Annu křik a podivný lomoz v kuchyni. Vylezla z postele, kterou sdílela se svým malým bratrem, potichoučku otevřela dveře a nahlédla do kuchyně. Po zemi se válelo nádobí a pan Hanuš tiskl maminku ke kuchyňskému stolu, fackoval ji, bil pěstmi do obličeje a polozemdlenou znásilňoval. Anny se zmocnila panika, měla strach, že maminka nepřežije. Začalo jí tepat ve spáncích, to jak horečně přemýšlela, co by měla dělat. „Má utéct a přivolat pomoc? Nebo se má na Hanuše vrhnout a servat ho z maminky? Ale co potom, co pak? Copak dokáže ona, slabá dívka přemoci tak velkého muže? Copak by se mu ubránila, když se mu neubránila ani ona?“ honilo se jí hlavou, když v tom její zrak ulpěl na kredenci. Přesněji řečeno na ošatce s bochníkem chleba, z něhož trčel dlouhý nůž. Proplížila se k němu. Hanuš si ji vůbec nevšiml, maminka mu dala dost práce. Potichu vytáhla nůž z bochníku, a pak......Pak najednou trčel Hanušovi ze zad. Padl k zemi jako podťatý. Byl mrtev. Anna ho překročila a podepřela maminku, aby mohla vstát. Když spatřila Hanuše na zemi, přikryla si zkrvavená ústa dlaní a tlumeně vykřikla: „Proboha Anno, tys ho zabila.“ Na Annu jakoby teprve po těch slovech dolehla celá ta hrůza plnou vahou. Potoky slz se jí řinuly z očí. Ano, zabila člověka. Přemýšlela, co s ní teď bude. Byla odhodlaná odevzdat se svému osudu. Jako první promluvila maminka, její hlas byl tvrdý, nesmlouvavý, bez emocí. „Pojď, pomoz mi ho dotáhnout ke hnojišti!“ zavelela. Anna pohlédla do její prázdné tváře, a aniž by protestovala, tušila, co bude následovat. Každá uchopila mrtvého Hanuše za jednu paži a táhly ho přes celý dvůr až k hnojišti. Ze zad mu stále ještě trčel nůž a obličejem ryl v zemi. Zatímco se Anna po celém těle chvěla strachy, maminka vzala vidle a odházela hnůj k jedné straně. Pak tam uložily Hanuše. Maminka mu vytáhla ze zad nůž a přihrnula na něj hnůj. „Tady vydrží, než vykopeme dostatečně hlubokou jámu,“ konstatovala.

Irena odložila deník vedle sebe. Byly už tři hodiny ráno a ona dosud nedokázala přestat číst, ačkoli ji už značně přemáhala únava. Vstala a šla si do kuchyně uvařit kávu, ta ji bezpečně udrží v bdělém stavu ještě nadlouho, pomyslela si. Zatímco se v rychlovarné konvici vařila voda, přemýšlela, jestli je to, co právě přečetla v deníku skutečný příběh Anny či jenom nějaká povídka. Hrůza se mísila s napětím. Měla pocit, že voda v konvici se vaří až příliš pomalu. Postavila hrnek na noční stolek, zalezla pod peřinu, pod hlavu si nachmoustala oba polštáře a sáhla po deníku.

„Umyj se a běž spát, Anno!“ zavelela maminka. Annin zrak spočinul na kaluži krve u stolu. „Já to vyčistím,“ pravila maminka. Anna na ni pohlédla a cítila, jak se jí oči opět zalévají slzami. Její obličej byl plný podlitin, blůzu i sukni měla roztrhanou a samou krev. Nebylo poznat, zda je její, nebo Hanušova. Neplakala. Vypadala zuboženě, ale ve tváři se jí nezračil strach, ani výčitka, či lítost. Jen jakési odhodlání. Tu noc nemohla Anna usnout. Do její mysli se stále vkrádal obraz toho, jak ji četníci odvádějí, jak její rodina musí čelit hanbě a v uších jí stále dokola znělo vražedkyně, vražedkyně, vražedkyně....

Maminka ji ráno vzbudila brzo. Když vešla do kuchyně, bylo všude uklizeno, po krvi ani památky. Maminčiny šaty visely na šňůře vyprané. Určitě vůbec nespala, a to všechno jenom kvůli ní, prohnalo se Anně hlavou. „To, co se stalo včerejší noci, Anno, zůstane jenom mezi námi dvěma. Nikdy se o tom nikomu nesmíš, byť jen slůvkem, zmínit! Rozumělas?“ Anna přikývla. „Zapřísahám tě, Anno, závisí na tom život a čest naší rodiny,“ pokračovala maminka a Anna opět přikývla. V kopání jámy hned u hnojiště, aby tam mohly Hanušovo tělo jen překulit, se střídaly a musely dávat dobrý pozor, aby je někdo nezpozoroval. Mlýn byl sice na samotě, ale stejně mohl jít každou chvíli kolem nějaký pocestný. Trvalo jim dva dny, než se jim podařilo docílit dostatečné hloubky. Vzhledem k tomu, že byl srpen, vzduch se úplně tetelil parným horkem, a Hanušovo tělo tak doznalo rychlých změn, ukázalo se hnojiště jako velmi praktické dočasné úložiště. Ve chvíli, kdy se Hanušovo tělo ocitlo na dně jámy zasypáno hnojem a dostatečnou vrstvou vápna, jako by z nich obou spadla všechna ta hrůza. Zmizením Hanuše se nikdo moc nezabýval, páč než se rozhodl poctít svoji návštěvou mlynářovu ženu, vypil notně pálenky v místním hostinci a starosta konstatoval, že nejspíš v opilosti skončil v řece a utonul. Lidi ho stejně neměli v lásce, protože byl násilnické povahy a kam přišel, dělal jenom potíže, a navíc měl každý svých starostí dost. Byla přece válka, a kdo by se staral o jednoho ztraceného ožralu. Hanušův statek zůstal jeho dospělým dětem. Anna se snažila sama sobě namlouvat, že to všechno byl jenom špatný sen, a že nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Přesto byl 20. srpen roku 1917 dnem, který jí dočista změnil život. Od té doby už nic nebylo jako před tím nešťastným dnem. Bylo jí šestnáct a uvědomovala si, že od teď už zůstane nadosmrti vražedkyní.

Po válce se tatínek vrátil z fronty mezi prvními a maminka plakala. Anna si uvědomovala, že naposledy ji viděla plakat, když tatínek rukoval. Celé ty roky, strádání a dřiny, které jim válka přinesla, nesla maminka svůj kříž velmi statečně a Anna na ní vždy obdivovala tu sílu a energii se kterou přistupovala k jakémukoli problému. Ale možná byla tvrdá jen její skořápka a po nocích plakala do polštáře, stejně jako Anna. Život se pomalu vracel do starých kolejí. Ještě několik let po válce byla sice veliká bída, ale Annina rodina žila poměrně spokojeným životem. Měli své hospodářství, takže měli pořád co jíst, a to bylo hlavní. Informaci o Hanušově zmizení přinesl jednoho večera mlynář z hostince, a zatímco Anně se sevřelo srdce úzkostí, maminka naprosto nezúčastněně konstatovala, že to taky zaslechla, ale že už to je dávno. A to bylo naposledy, co se o Hanušovi u nich doma někdo zmínil. V roce 1927 opustila Anna svoji rodnou ves a odešla do Prahy, kde měla bydlet u své vzdálené příbuzné, která jí zajistila práci ve fabrice na výrobu obuvi. Anna se dlouho vyhýbala mužům, a když už se smířila s tím, že nadobro zůstane starou pannou, potkala svého budoucího manžela. Když se brali, bylo jí pětatřicet, jemu osmatřicet. Nastěhovala se k němu do bytu, kde žil dosud jako starý mládenec jen se svojí starou maminkou.

„A tohle je zřejmě doba, kdy začala Anna psát svůj deník,“ zapřemýšlela Irena a opět hltala jednu stránku Annina droboučkého, místy rozmazaného, písma za druhou. Když Anna podruhé potratila, byla si téměř jistá, že tohle je trest boží. Že si už podruhé vzal Bůh život jejího dítěte za život, který ona vzala Hanušovi. Byla si jistá, že s ní Bůh po zbytek jejího života již nebude míti slitování, a že nedovolí, aby ještě někdy byla šťastná. Přemýšlela, že si vezme život, avšak uvědomovala si, jak moc ji její manžel miluje, a jak moc by mu tím ublížila.

Ireně se po tvářích kutálely slzy a jedna po druhé dopadaly na zažloutlé listy papíru, kde se kolem nich okamžitě vytvářely malé kaňky. Zalistovala několik stran zpátky a až teď jí došlo, že Anna často při psaní svého deníku plakala. Utřela si oči, vysmrkala se a pokračovala ve čtení. Když se po třetím těhotenství Anna konečně dočkala svého potomka, vypukla druhá světová válka. Přišla opět bída a potravinové lístky.

Když Irena četla Anniny vzpomínky na život za války, napadlo ji, jak jsou dnes lidé neskromní, rozežraní a jak máme ten žebříček hodnot nějaký zvrácený.

Rodině se podařilo přežít v podstatě bez úhony. Jen manželova maminka zemřela stářím. Anna a její manžel již další děti neměli a svoji dceru Anežku provdali v roce 1964. Rok nato zemřel Annin manžel na rakovinu plic a narodil se první vnuk. Druhý se pak narodil v roce 1968. Dva roky na to zemřela Anny maminka ve věku nedožitých devadesátých narozenin a jejich společné tajemství si vzala do hrobu. Hospodářství v jejím rodném domě již několik let spravoval její bratr s rodinou. V místě, kde se nacházely Hanušovy ostatky, teď byly rozsáhlé záhony růží. Anna jednu utrhla a přivoněla k ní. „Já chci taky přivonět, babi,“ křičel její starší vnuk Tomášek. Anna se na něj usmála a jejím tělem se rozlil pocit štěstí. Napadlo ji, že její dluh za vraždu Hanuše již byl splacen.

Irena už měla od pláče opuchlý celý obličej a z očí se jí nepřestávaly valit potoky slz. Zastrčila deník pod polštář, zhasla lampičku a pokoušela se usnout. Měla pocit, že dnes už toho víc nevstřebá. Nemohla usnout a ještě dlouho se převalovala neklidně na posteli. Její mozek ne a ne vypnout a marně se snažila myslet na nic.

Na zbylých stránkách popisuje Anna převážně své štěstí, jež prožívala v přítomnosti vnuků Tomáška a Pavlíka. Jejich dětství, dospívání a svatby. Její písmo je stále kostrbatější a špatně čitelné. Poslední řádky napsala v říjnu roku 1996, to jí bylo devadesát pět roků. Irena odložila deník a přemýšlela, co bylo s Annou pak. Zemřela? Nebo už jenom nemohla psát? Postarali se o ni vnuci nebo skončila v domově důchodců? Najednou jakoby ji přepadla prázdnota. Strávila v přítomnosti Anny, tedy jejího deníku, pouhé dva dny a najednou měla pocit, že jí Anna chybí. Měla pocit, jakoby se stala součástí jí samé. Jakoby se Annin život stal součástí toho jejího. Přepadla ji touha zjistit, co se s Annou stalo. Přemýšlela, že člověk, který jí ložnici prodal, přeci ví, odkud ji přivezl. Pokud ale Anna zemřela v roce 1996, mohla již několikrát změnit majitele. Tudy cesta nevede, napadlo Irenu. V tom si vzpomněla, že Anna kdesi v deníku zmínila název obce, kde vyrůstala a kde také došlo k té nešťastné události, která Anně změnila celý život. Jistě by nebylo těžké tu obec vyhledat a zjistit .......V tom se zarazila – to už by mohla rovnou dát ten deník redaktorům televize Nova a počkat si na večerní zpravodajství ve stylu: Našla se oběť vraždy z roku 1917, byli jsme u toho. Víme kdo je vrah.

Ne, nesmí udělat nic, co by mohlo vést k prozrazení Annina tajemství. Annina matka i Anna si ho vzaly do hrobu a Irena teď byla jediná, kdo jej znal. Pro Anniny vnuky by najednou přestala být tou hodnou a skvělou babičkou a zůstala by jenom vražedkyní. Zasáhlo by to do života příliš mnoha lidí, a to nesmí dopustit, pomyslela si Irena. Co teď, co s deníkem? Dát ho zpátky a čekat, až ho třeba za dalších sto let objeví někdo jiný? Nebo ho zničit? Převracela ho ve svých rukách a měla pocit, jakoby ji začal pálit. Jakoby držela v ruce rozžhavené železo.

Jitka Gotterová

Autor: Jitka Gotterová | středa 30.7.2014 10:10 | karma článku: 21.50 | přečteno: 1247x

Další články blogera

Jitka Gotterová

To by jeden nevěřil, jaká jsou ti doktoři prasata

..................................aneb jakým strašlivým trapasem může skončit takové jedno vyšetření

18.4.2016 v 7:21 | Karma článku: 29.14 | Přečteno: 2254 | Diskuse

Jitka Gotterová

Ministerstvo školství hodlá ukončit hladovění dětí ve školách

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravilo dotační program, z kterého budou financovány školní obědy sociálně znevýhodněným dětem. Příjemci programu budou neziskové organizace, které prostřednictvím školy

7.12.2015 v 8:00 | Karma článku: 45.17 | Přečteno: 5819 | Diskuse

Jitka Gotterová

Srdíčkové dny v Lidlu aneb Jak se dělá charita

Tak nám zase, jako již každý rok, začala v Lidlu sbírka na pomoc nemocným dětem. Každým rokem se vybere více peněz, než rok předcházející,

27.11.2015 v 13:28 | Karma článku: 35.47 | Přečteno: 3170 | Diskuse

Jitka Gotterová

Veselé příhody z práce - z cyklu Manažer 21 století II.díl

......................................................aneb Kdo to vlastně je ten manažer 21 století?

28.10.2015 v 16:52 | Karma článku: 23.19 | Přečteno: 1455 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Pavel Kamas

Letní příběh o ne-moci

Jmenovala se Koky. Lépe řečeno Kok, ale jelikož byla slečna, Koky znělo lépe. Někdy jí rodiče a kamarádi říkali kočka. Nebo zlatá kočka.

20.8.2017 v 21:35 | Karma článku: 4.47 | Přečteno: 112 | Diskuse

Iva Marková

Liduška

Když se na Lidušku zadíváte, mohli byste si pomyslet: „Chudák holka, nemá to v hlavě v pořádku...“ a budete mít jistě pravdu.

11.8.2017 v 8:32 | Karma článku: 19.59 | Přečteno: 525 | Diskuse

Jana Mrázková

Jde to (horko těžko) i bez děšťovky

Možná by mne to ani netrklo, kdyby Petr Vacek v sestřihu Všechnopárty nelíčil, jak vodou z vany, kde se vykoupal, splachuje záchod.

7.8.2017 v 21:33 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 723 | Diskuse

Alena Damijo

Z bláta do louže aneb britské léto pod stanem

Hurá, týdenní festival alias rodinná dovolená pod stanem v kouzelném anglickém národním parku New Forest je konečně tady! Organizátor akce navíc už v lednu s úsměvem prorokoval slunečno a teploty neklesající pod 29 °C.

7.8.2017 v 10:30 | Karma článku: 14.12 | Přečteno: 402 | Diskuse

Iva Marková

Pařezáče ne?

Jela jsem autem za takovou nablejskanou motorkou. Prostě taková ta "hustá mrtěkára“, jak říkají naše ratolesti, co zabere víc jak půl silnice.

31.7.2017 v 11:22 | Karma článku: 15.69 | Přečteno: 585 | Diskuse
Počet článků 154 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4607

Co na srdci, to na jazyku, neboli huba nevymáchaná. Na tomto blogu publikuji pouze svoje vlastní názory,pocity a postřehy, které nemusí být totožné s těmi vašimi.Každý zkrátka vnímáme svět kolem nás po svém. To, že mají lidé rozdílné názory neznamená, že se nemohou respektovat. Členka Obce spisovatelů ČR. Kliknutím na fotografii či jméno nad ní se zobrazí další články autora. Moje knihy TAK JDE ŽIVOT, LIDÉ JSOU RŮZNÍ, KRASOTINKY VE SVĚTĚ DUCHŮ a MANTINELY (k jejichž napsání mne inspirovaly osobní zážitky ve velkoobchodu MAKRO) lze objednat na knihy.gotterova@seznam.cz, http://www.stahuj-knihy.cz/,http://knihy.abz.cz/ a nově také v Kanadě a USA www.czech-books.com
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.