Jó právník, to musí být slušný člověk

Kdysi jsem se přátelila s jednou kolegyní, co měla za manžela právníka, tedy byl vystudovaný právník, ale v té branži nedělal.

Pavlína však byla na vzdělání svého muže velice pyšná a neustále mě zásobovala jeho „moudry,“ jak se u nás v práci dělá všechno špatně, jak by se to mělo dělat, jak má její muž čich na lidi,  a jak si poradí v každé situaci. Několikrát mi nabízela, že když budu potřebovat právní pomoc, její muž mi zcela jistě rád poradí. A tak když jsem jednou zmínila, že by se mi tedy nějaká taková konzultace hodila, navrhla Pavlína, že k nám přijede s celou rodinou na rychlé kafe, až pojedou z chalupy, a její muž mi tedy poradí.

Můj muž tenkrát pravil, že je nějaký divný, když už jednou člověk vystuduje právničinu, aby to pak nedělal, a abych si od takové porady moc neslibovala.

No, měl pravdu. Po téměř hodinové přednášce, kdy bylo mnoha slovy řečeno nic, jsem dostala dvě rady. První: „Vše, co potřebuješ vědět, najdeš v zákoníku,“ a druhá „najmi si nějakého právníka,“ a dodal, že mi na nějakého dobrého sežene kontakt, načež mě ujistil, že taková investice do dobrého právníka se rozhodně vyplatí.

A zatímco mně i mému muži poměrně rychle došlo, proč se tenhle člověk právničinou neživí, Pavlína pravila: „Alespoň k něčemu jsou ty jeho školy dobrý,“ a naprosto upřímně se radovala z toho, že mi její manžel pomohl a pravila, že bychom to ještě jednou mohli probrat u kávy tentokrát u nich na chalupě, a protože jsem ji vnímala jako dobrotivého človíčka, co mi chce za každou cenu pomoci, navštívili jsme její rodinu u nich na chalupě.

Po kávě nám bylo nabídnuto, abychom si prohlédli celou chalupu. Již od schodiště byly na všech skříňkách zámky a petlice, což působilo už na první pohled naprosto strašidelně. „Co to tady skladujete, že to musíte mít pod zámky?“ zeptala jsem se Pavlíny. Pravila, že to je té staré svině, která před nimi všechno zamyká.

Měla na mysli maminku svého manžela, která prý ubližuje jejich dětem a krom toho jim nikdy nic nedá. S naprostou samozřejmostí nám začala ukazovat, jak chalupu přebudují, až stará paní umře a dodala: „Jenže tadle svině tu bude do sta let,“ a zavtipkovala, že každý den provozuje několikakilometrovou chůzi s těma holema, takže prý doufají, že by jí mohlo alespoň smáznout nějaký auto.

Podívali jsme se na sebe s mužem poněkud v rozpacích (mimo jiné i proto, že kolem nás pobíhaly jejich malé děti), čehož si Pavlína nemohla nevšimnout a jala se nám vysvětlovat celou situaci.

Celý problém byl v tom, že pan právník zdědil chalupu i s maminkou na dožití a ona ne a ne umřít. Každou chvíli jí „někdo“ zalije záhony chemikálií a ono jí ani z toho neklepne.

Když jsme pak večer seděli u ohýnku, prošla stará paní kolem nás a na něco se zeptala dětí, načež na ni Pavlína vystartovala: „Opovažte se na ty děti ještě jednou promluvit!“ Syn právník svoji matku ignoroval a nechal svoji ženu, aby tu nepříjemnou záležitost vyřešila. Nikdo jiný, kromě mě a mého muže ji ani nepozdravil. Odpověděla na pozdrav, lehce pokývla a o chvíli později se zase zabarikádovala ve svém bytě.

Podobnou návštěvu jsme již nikdy neabsolvovali. Nedokázali jsme si s mužem představit, co tak strašného musela ta stará paní udělat, aby se k ní takhle chovala její vlastní rodina.

Od té doby, kdykoli slyším od Pavlíny to její hrdé: „Můj muž je právník,“ vzpomenu si na tu starou paní, schovanou za všemi těmi petlicemi a zámky a říkám si, kdy naposledy ona mohla mluvit o svém synovi s hrdostí a úctou.

Nechci nikoho soudit, jenom si tak říkám: „Lidi, co se to s námi děje?“

Jitka Gotterová