Práva žen, stejně jako mužů, již v Ústavě zakotvena jsou

O tom, že existují ženy, které požadují zakotvení rovných práv do Ústavy, neb se cítí býti diskriminované, jsem se dozvěděla z článku:Ženy požadují rovná práva v Ústavě,což bylo prý projednáno na setkání ŽENY a ROZVOJ, které se konalo v sobotu 6. 4. 2013 na Anna Lindh Fóru v Marseille měly ženy celou řadu požadavků. Nejdůležitější z nich byl požadavek na zakotvení ženských práv do Ústavy.     

Ústava ČR, mimo jiné, říká:  Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

A já se ptám: „Co z výše zmíněného není žena? Člověk nebo občan?“

Ženy, které se považují za člověka, tudíž pochopily, že jejich práva již v Ústavě zakotvena jsou.

Ty ostatní pořádají různá setkání, na nichž prezentují celou řadu svých požadavků.

Tyto ženy si připadají diskriminované například tím, že vykonávají mnoho neplacené práce doma, během které pečují o děti, stárnoucí rodiče, zajišťují chod celé rodiny.

A já se ptám, zda tyto ženy, ještě před tím, než začaly máchat svými požadavky v Marseille, seznámily s těmito svými pocity muže, s nimiž si rodinu, o kterou teď „musí“ pečovat bez nároku na mzdu pořídily?

Protože znám spoustu rodin, kde je v domácnosti chlap, protože žena dělá kariéru a vydělává více peněz, a funguje to.

Tyto ženy mají pocit, že v současnosti existuje na trhu práce diskriminace, mezi muži a ženami jsou rozdíly; ženy jsou chudší a mají nižší platy.

A já se ptám, zda tyto ženy, ještě před tím, než začaly máchat svými požadavky v Marseille, přednesly tyto svému zaměstnavateli?

Protože například já jsem se se svým zaměstnavatelem dohodla na výši platu, aniž bych se kdy zajímala o to, jaký plat mají ve firmě muži, vykonávající stejnou funkci jako já. Prostě jsem nabídla své vzdělání, zkušenosti, ochotu pracovat a vznesla požadavek na plat, který byl o něco vyšší, než nabídka zaměstnavatele (jež byla určena člověku, bez rozdílu pohlaví či barvy pleti).

Své vzdělání jsem rozšířila během „neplacené péče o svoje děti a rodinu,“ zatímco můj manžel bouchal kačky.

Dále prý byl důraz kladen na rovnou účast žen v politice; ženy chtějí být viditelné, chtějí, aby jejich hlas byl slyšen, což je nezbytné zakotvit do národních Ústav a mezinárodních dokumentů. V současnosti je účast žen v politice v různých zemích různá, průměr je kolem 20 %. Zakomponovat ženská práva do Ústavy je základní krok, nezbytný však je následný dohled na implementaci těchto práv do reality. 

A já se ptám, jaké ženy chtějí být viditelné a mít Ústavou zaručenu účast v politice?

Ty, které se nejsou schopné dohodnout se svým životním partnerem na tom, jakým způsobem budou pečovat o svoji rodinu?

Ty, které nejsou schopné obeznámit svého zaměstnavatele s hodnotou sebe samých, přesvědčit ho o svých schopnostech, a předložit jasný požadavek na výši svého platu?

Tyto ženy, které nedokážou prosadit ani samy sebe, a své vlastní zájmy ve svém osobním a pracovním životě, by měly mít Ústavou zaručenou účast v politice, aby prosazovaly práva občanů této země???????

Milé ženy, vy co jste máchaly svými požadavky v Marseille, bojujte spíše za to, aby váš hlas byl slyšet co nejméně, budete tak dělat ostatním ženám menší ostudu!

Jakékoli záruky a násilně vytvořená rovnost, a následná implementace těchto práv do reality, by byla cesta do pekel.

Neb co není průměrné a neschopné, prosadí se samo, ať už se jedná o člověka či o ženu!

Jitka Gotterová