ptají se mě lidé, jakmile někde zmíním,
že jsem se odstěhovala z Prahy do jedné malinké zapadlé vesničky na severu Čech, kde má místní koloniál zavřeno každé úterý pravidelně a výjimečně, když si majitelka zlomí nohu, když se někdo z její rodiny žení či vdává, o dovolené a nebo, když opravdu hodně, ale hodně prší, kde se zábava v místní sokolovně koná čtyřikrát do roka, kde je místní knihovna, v níž si mohu zadarmo zapůjčit kompletní dílo Aloise Jiráska, otevřena každou středu od šestnácti do devatenácti hodin a kde je největším zážitkem místního obyvatelstva cvičení dobrovolného sboru hasičů, kde není žádný kosmetický salón, solárium, posilovna a dokonce ani cukrárna.
„Prostě žiju!"
Jsem tu už patnáct let a do města bych se vrátit nechtěla. Už mě prostě nebavilo koukat z okna panelového domu na střechu teplárny, chodit venčit psa do místního parku, což byl jediný kousek zeleně v nejbližším okolí, dýchat smog, jezdit s dětma po doktorech s astmatem a všude, kam se člověk hne, chodit v davu.
Do práce sice dojíždím skoro dvacet kilometrů, ale jsem tam nejdýl za půl hodiny a když přijedu domů, dám si kávu na zápraží svého domu, pozoruju, jak veverky skáčou ze stromu na strom (jsou tu zrzky i černé), za humny mám les, maliny, ostružiny, houby, všeho je tu dost.
Když se jdu každé ráno projít se svým bílým vlčákem, pokaždé zahlédnu několik kusů srnčího.
Nakupuju ve městě.
Kosmetiku, solárko a posilovnu - nepotřebuju. No nedělám si legraci, no fakt, nepotřebuju !
Mnoho lidí nám, vesničanům říká burani, vidláci, čouhá mu sláma z bot, mají nás za blbce.
Ale proč ?
To, že u nás nejezdí metro, přece neznamená, že když přijedeme do města, budeme se, jako debilové, vozit půl hodiny na eskalátoru a křičet „ jééééééééééé."
Dokonce ani netleskáme, když zacinká tramvaj, víme k čemu slouží nákupní vozíky na kolečkách a že tam musíme strčit alespoň bůra, platíme kreditními kartami ( a i bez televizní reklamy by nám bylo jasné, že kreditní karty nejí, nespí, ale platí), známe dopravní značky a hodnotu kačky.
Stejně jako lidi z města, nosíme, my burani, v létě sandály a v zimě kulicha, máme hodiny, televizi, počítač, internet, kabelovku, CD a DVD přehrávač.
Nevaříme na otevřeném ohni, jíme příborem, máme lednici a mikrovlnku.
Stejně jako lidi ve městě, míváme dobrou i blbou náladu, či zaražený větry.
Nechápu, proč si někdo pořád myslí, že moudrost sídlí ve městě a blbost na vesnici.
O tom, že to tak opravdu není nás každou chvíli přesvědčí naši páni poslanci, páč pokaždé, když nějaká chytrá hlava dostane v tý Praze nějaký parádní nápad, je jednomu takovýmu buranovi jasný, že než ten jeden chytrej nápad odsouhlasí ten zbytek chytrejch lidí,
on, buran, zatím zaseje a sklidí !
Jitka Gotterová