Koukej to sníst, co by za to děti v Africe daly!

Pokaždé, když mi nechutnalo nějaké jídlo a odmítala jsem ho sníst, pravila maminka: „Koukej to sníst, co by za to támdle děti v Africe daly a ty se tady v tom takhle rejpeš!“ a následovalo kázání o nevděčnosti a někdy i nějaký ten pohlavek, popřípadě jsem nesměla odejít od stolu, dokud to nesním, nebo….

Jednou jsem strávila u stolu celou noc, protože už jako malá holka jsem měla potřebu dokázat mamince, že na mě si s nějakým takovým vyhrožováním rozhodně nepřijde, a tiše záviděla dětem v Africe.

Na tyhle příhody spojené s konzumací hnusných jídel si vzpomenu téměř pokaždé, když navštívím naši závodní restauraci.

Naše bramborová kaše vyráběná z prášku by zcela jistě obsadila první místo v soutěži malého chemika a bramborové knedlíky, které, když už se vám je podaří odlepit z patra a ze zubů, vám zcela jistě zůstanou viset v žaludku, takže si ještě několik dalších hodin budete připadat jako vlk, co právě sežral Karkulku.

Ohnedá si moje kolegyně všimla, že se mezi do zlatova opečenými kostičkami houstičky, které si právě nahrnula do hrachové polévky, svíjí jakýsi vlasochlup. Když ho vytáhla, udělalo se všem u stolu poněkud nevolno, ale hlad je hlad, a tak jsme se tak nějak vzájemně ujistili, že se dozajista jedná o čmýří z hlavy, neboť na to, aby to bylo „od jinud“ je to poněkud dlouhé, a polévku jsme zhltli.

Když tudle jeden kolega klepal rohlíkem o stůl, aby dokázal pracovníkům jídelny, že tento patrně nebude z nejčerstvějších, rozčílila se pokladní, že holt musíme jíst to, co přivezl pekař.

Když jsem nedávno obdržela misku s polévkou, přemýšlela jsem celou cestu, než jsem přesunula svůj tác k pokladně, jestli není něco divného na tom, že mám té polévky jenom na dně - třeba to kuchař myslel dobře a snažil se mi jen taktně naznačit: „Tlusťoško nežer.“

I zeptala jsem se paní pokladní, kolik polévky by v té misce mělo jako být. Pravila, že 330ml, a tak jsem vzala kelímek s ryskou, do něhož jsem polévku přelila. Bylo tam necelých 200ml. Přivolala jsem tedy paní pokladní, která na mě začala hned ječet, že ona není kuchař, tak co jí s tím otravuji, a přizvala tedy na moji žádost kuchaře. Ten jen suše konstatoval: „A co jako? Dyk jste si mohla říct a já bych vám dal víc.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že když nechci polévky kávový hrnek, ale porci, kterou jsem zaplatila, musím si říct – jak prosté. Líná huba holé neštěstí.

My, jako zaměstnanci máme nárok na dotované stravování svým zaměstnavatelem, a tak podle počtu směn v daném měsíci, máme nárok na stejné množství dotovaných polévek a hlavních jídel. Jdeme-li na oběd, který se vydává od 11:00 je to pro provozovatele jídelny samozřejmostí, ovšem zaměstnanci, kteří šli na jídlo v 8:00, museli zaplatit za polévku plnou cenu, údajně proto, že polévka vydávaná na snídani je svačinová nikoli obědová a je tudíž dražší. To se samozřejmě nelíbilo těm zaměstnancům (včetně mě), kteří chodí do práce na čtvrtou hodinu ranní a dříve, a jídlo v 8:00 je pro ně de facto takovým obědem, a měli by ho mít tudíž dotované tak, jako zaměstnanci, kteří jdou na jídlo o tři hodiny později. Mluvím v minulém čase, neboť se nám již v tomto ohledu podařilo dotace polévek podávaných v ranních hodinách prosadit.

Když jsem požádala vedoucí jídelny o vysvětlení, jak se ze zelné polévky, které byla včera k obědu, a kterou jsem dnes obdržela ke snídani, stala dražší svačinová, musela jsem se smířit s argumentem: „Prostě tak.“

Přeměna obyčejné obědové polévky v dražší svačinovou patrně spočívá především v řádném uležení či obohacení o nějaké ty suroviny navíc. Což patrně vysvětluje i to, jak se onehdá obyčejná obědová čočková polévka změnila v čočkovou polévku svačinovou, v níž plavala na kousky nakrájená paprika a cibule a chutnala nemlich tak, jako to včerejší lečo, co bylo k obědu s bramboráčkama.

Velmi často je nám jako hitovka za super cenu doporučováno zboží s prošlou dobou trvanlivosti, jako například tři dny prošlá šmoulí lískooříšková pomazánka, nebo čtrnáct dnů prošlá štanglička salámu. Když na to některý ze zaměstnanců upozorní (vzhledem k tomu, že pracujeme v potravinářství, jsme na takové věci obzvláště všímaví), diví se vždy pracovníci jídelny, že vůbec netuší, jak se to mohlo stát.

No, a vzhledem k tomu, že návštěvníků naší jídelny je stále méně a méně, protože jaksi ubývá lidí, kteří by na sobě nechali dělat zadarmo pokusy, rostou nám tak nějak přímo úměrně ceny, aby se ušlý zisk vykompenzoval.

A tak si zklamání z jídla můžeme vynahradit například výbornou tureckou kávou za 25,- Kč, což jistě většina zaměstnanců, jejichž hrubá mzda činí třináct tisíc, kvituje s povděkem. Inu není nad takovou jídelnu pro zaměstnance.

A protože jsem líná dělat si svačiny, a protože hlad je hlad, chodím do té naší jídelny, remcám, rvu se o tu svoji porci a dotaci, a říkám si:

Koukej to sníst, co by za to děti v Africe daly!

Poznámka autorky: Jakákoli totožnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná -:)

Jitka Gotterová