Práce neuteče, není přece zajíc, ale okrádat se nenecháme!

Aneb co si to  ta  firma  vůbec  dovoluje ......................................................................

Musím přiznat, že celkem obdivuji postoj svého zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Zatímco ostatní firmy se snaží ořezat veškeré náklady na minimum, protože výdělky zkrátka nejsou takové, jako v předchozích letech, naše firma zaměstnancům zvýšila mzdy (i když nepatrně, ale přece), místo jednoho nákupního kuponu dostáváme dva, máme slevu na benzín, k Vánocům a letos i k Velikonocům jsme dostali kufr dobrot, o inventurách dostávají zaměstnanci zdarma jídlo a pití, a od dubna nově nějaká ta procenta k platu za plnění cílů.

A co na to vděčný zaměstnanec?

„No, nic moc, ty loňské vánoční balíčky byly mnohem větší, ten zbytek je to samý co bylo loni a celkově se teda letos firma moc nepochlapila.“

„Ty velikonoční balíčky taky nic moc, ňáký blbý barvy na vajíčka, kdo asi bude barvit vajíčka, když stojí šest korun.“

No, a když nám na poradě manažer oznámil, že provize z dosažených cílů nám budou vypláceny až ob měsíc, protože se data, vzhledem k tomu, že míváme výplatu na účtu už třetí či čtvrtý den v měsíci, nestihnout zpracovat, rozohnili se vedoucí (až na mě a jednu kolegyni), že to je podraz, a že nás firma regulérně okrádá, protože kdyby takový zaměstnanec ukončil pracovní poměr, tak o poslední provizi bude prokazatelně okraden.

Ano, vážení přátelé, je to hnus, co si ta firma dovolí.

A přitom takový zaměstnanec maká do roztrhání těla. V pohodě si v pracovní době dojde na snídani, na padesáti procenty dotovaný oběd, osmkrát za směnu na cigárko a kafíčko, popřípadě část odpolední či noční směny prospí v některé kanceláři.

Není to tak dlouho, co jsem v neděli ráno nafotila zafoliovanou páteční likvidaci ovoce a zeleniny, v již značně pokročilém stádiu hniloby, ale což, nebyl prostě čas.

Když jsem se týž den zeptala kolegyně, proč jsou u váhy stále ty dvě bedny shnilých banánů, které jsem tam postavila v pátek a nařídila jí, aby je ještě ten den rozvážila a upozornila ji, že toto už udělala podruhé, jak je možné, že nechala v regálech prošlé a shnilé zboží a proč nenechala vyvézt onu likvidaci, cítila se býti dotčena, a samozřejmě si takovou buzeraci nenechala líbit. Odešla ze směny s tím, že dává výpověď, následující den přinesla neschopenku a v mé nepřítomnosti si domluvila s manažerem přechod na jiné oddělení, protože by u téhle společnosti samozřejmě ráda zůstala (není přece blbá)jenom už nechce dělat pod vedoucí, která od ní vyžaduje zodpovědný přístup ke své práci. Původně sice uvedla, že jsem ji strašně seřvala, ale protože jsme spolu hovořily na prodejně, kde byli další lidé, kteří jaksi žádný řev neslyšeli, konstatovala, že to teda vlastně nebyl řev, ale mohlo jí to být vytknuto jaksi méně nevybíravým způsobem. Přemýšlím, zda by neměl zaměstnanec automaticky při vytknutí špatně odvedené práce dostat alespoň lízátko, jako cenu útěchy za nevyvedenou směnu – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Manažer jí přestup umožnil a s velkou radostí oznámil, že již nemusíme zamykat kancelář, protože zaměstnanec, který se nám tam „zašíval“ a kvůli kterému se začala kancelář zamykat, byl přeřazen na jiné oddělení (ve zkušební době).

Sama bych to manažersky lépe nevyřešila.

A tak spousta lemplů, kteří přistupují k práci s heslem: „Práce neuteče, není přece zajíc, ale okrádat se nenecháme,“ se drží u firmy zuby nehty za použití jakýchkoli prostředků a lidé, kteří skutečně makají, jsou loajální a uvědomují si, že čerpají-li u svého zaměstnavatele výhody, je minimálně slušností, odvádět stoprocentní práci (a je takových taky dost), jen zírají s otevřenou pusou, co všechno některým kolegům projde.

Říká se, že řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek …….

Rozhodně však neplatí, že se slušností a pracovitostí nejdál dojdeš.

Jitka Gotterová