Veselé příhody z práce: Když jsou zdraví nemocní a nemocní pracují

Být v pracovní neschopnosti se stále vyplatí, dřou jen blbci. Tak nevím, jsme-li my Češi, s tím zdravím tak na štíru, nebo nám jen chybí morálka a odpovědnost.

Úplně zdravý v dnešní přecivilizované době je asi málokdo. Kdekdo je na kdeco a kdekoho alergický, máme chronické záněty kdečeho, každý druhý nemůže na záda, na nohy, na ruce, někteří jsou na hlavu.

Někteří s tím makaj a jiní maroděj.

Musím přiznat, že mi docela dost vadí, když chodí lidi do práce nemocní, teče jim z očí i nosu a co chvíli na vás prsknou ty své bacily. Takového človíčka pošlu raději domů vyležet, protože nemocný mi je v práci stejně k ničemu a vím, že se mi za pár dní vrátí v plné síle. Když však máte na oddělení nedostatek personálu, protože vám například někteří dlouhodobě marodí, nezbývá vám, než vzít za vděk usmrkaným prskalem i když víte, že vám nejpozději do tří dnů bude prskat celé oddělení, protože někdo tu práci udělat musí.

Opravdu hodně mě štvou ti, co marodí týdny s kdejakým prdem a vůbec je netrápí, jak to bez nich v práci zvládnete a ti nemocní, kteří by měli ležet v posteli, makaj za ně, protože jinak to nejde, je ještě cestou z práce obden potkávají courat po nákupních centrech, protože mají dvakrát denně vycházky.

Jedna naše kolegyně je na neschopence už měsíc v kuse (a to zdaleka ne poprvé)- první týden s exémem, druhý týden se zádama, a když jí jeden z kolegů kontaktoval na komunikační síti, kde tráví většinu svého času, s dotazem, kdyže už se vrátí do práce, pravila: „Teď jsem byla na vyšetření žaludku a je to v prdeli, protože nevědí, co mi je“ a dodala: „ježíši, já nevím, co se pořád všichni staráte,“ a odkvačila skládat puzzle.

Normáleně by se snad člověk ani nestaral, kdyby ovšem nešlo o kolegyni, která tráví v pracovní neschopnosti pomalu více času, než v pracovní schopnosti, u které je běžné, že si vezme propustku na návštěvu kožního lékaře a přinese ji po celodenní absenci potvrzenou od lékaře z gyndy, a která mi dokonce jednou přinesla neschopenku zároveň s druhým dílem čili potvrzeným uschopněním za čtrnáct dnů.

Za svoji (dnes již bývalou) zástupkyni jsem odpracovala několik směn, protože má, na rozdíl ode mne, malé dítě (je na MD, neboť jsou dítěti teprve dva roky) a ačkoli při nástupu tvrdila, že nemá problém s hlídáním, tento problém nastal poté, kdy její manžel nastoupil po několika měsíční pracovní neschopnosti do práce. Její směny jsem musela přizpůsobovat rozpisu směn jejího manžela, protože mají jenom jedno auto, takže potřebovali pracovat „proti sobě.“

Absolutně mne však šokoval její argument, že je to jen dočasně, přesněji řečeno do dubna, než přijdou peníze z vyúčtování daní, kdy jim finančák vrátí dost peněz za to manželovo marodění, takže si budou moci pořídit druhé auto.

Dnes tato kolegyně pracuje na jiném oddělení (kam se nechala přeřadit v době, kdy mi měla vrátit všechny ty hodiny, co jsem za ní odpracovala) a protože se tam nenachází žádný blbec, který by za ní makal tak, jako já, střídají se s manželem na neschopenkách a ošetřovačkách na dítě, takže jim patrně finančák vrátí dost peněz i příští rok (odčitatelné položky se z daní odečítají i za dobu pracovní neschopnosti, zatímco nemocenské dávky se do příjmů nezahrnují a je-li to vše v rozumném poměru, vzniká přeplatek na dani).

A tak si říkám, zaplať pánbůh, že mám na svém oddělení ještě takové, co makají i s obrovskými bolestmi zubů a nateklou hubou, zůstanou mi v práci o tři hodiny déle a svým malým dětem vysvětlují do telefonu: „Miláčku, já dneska musím zůstat v práci déle, ale zítra ti to vynahradím,“ nebo takové, co vám vezmou jakoukoli směnu za jednoho práce neschopného se slovy: „No, jasně, to se nedá nic dělat.“

Ale jak říkám, je to o té morálce a odpovědnosti.

Někdo má a někdo nemá.

Přeji všem pevné zdraví.

Jitka Gotterová