Veselé příhody z práce: Nepleťme si zaměstnavatele se sociálkou!

„Problémy, problémy..................... Koho to zajímá? Strhneme mu to z platu a je po problému.”

Jen kdyby to šlo tak lehce – zbavit se problémů. Nechat je prostě a jednoduše za dveřmi a do práce jít s čistou hlavou.

Ať chceme nebo ne, každého z nás občas nějaké ty problémy dostihnou.

„My tu nejsme od toho, abychom řešili vaše problémy. Nejsme sociálka,” rozčiluje se zaměstnavatel.

Vezmeme-li v úvahu, jak vysoké částky odvádí taková firma na sociálním a zdravotním pojištění za každého zaměstnance, a že jsou tyto částky rok od roku vyšší, snad se ani nelze divit, že se kamsi vytrácí ono sociální soucítění s problémy a potřebami zaměstnanců.

Firma potřebuje prosperovat, aby všechny ty zaměstnance uživila. Tečka.

Ale…..

Sehnat zaměstnání, které by co nejvíce vyhovovalo našim představám ať už z hlediska náplně práce či výše honoráře, je věcí nelehkou a pro matky s malými dětmi, či dokonce samoživitelky, téměř nemožnou.

Když jsem jako vedoucí převzala jednu z mnoha filiálek, které můj zaměstnavatel vlastní, ukončila jsem PP s prodavačkami, kterým tak nějak můj předchůdce údajně zapomněl vysvětlit, že i zaměstnanci musí za zboží zaplatit a že ani rodinným příslušníkům a kamarádům nelze pouštět přes pokladnu zboží, aniž by bylo namarkováno.

Začal výběr nových zaměstnanců.

Do kanceláře se vřítila mladá značně rozčílená žena a že prý co si má myslet o tom, že tady má už čtvrt roku životopis, několikrát se tu byla informovat, ale pokaždé jí bylo řečeno, že volné místo není, ať vyčká, a přitom na dveřích máme ceduli, že přijmeme prodavačku.

Bylo mi trapně, ale bylo mi také hned jasné, proč ji naše firma dosud nepřijala – samoživitelka bez možnosti pracovat na směny. Vysvětlila jsem jí, že ji za těchto podmínek přijmout nemohu. „To mne ale nevezmou nikde,” pravila naprosto zoufalá matka sedmileté holčičky a já si vzpomněla, jak jsem tenkrát, když byli moji kluci malí, byla vděčná, když mi zaměstnavatel vyšel vstříc, a to jsem ani nebyla samoživitelka.

Přijala jsem ji.

„To tě ostatní prodavačky sežerou za živa, až zjistí, že ona, na rozdíl od nich, nemusí chodit na odpolední,” pravila jedna z mých kolegyní a já věděla, že má pravdu. Vyřešila jsem to však tak, že jsem přijala na brigádu paní na mateřské dovolené(mimochodem cikánku), která si potřebovala přivydělat a mohla chodit naopak jenom odpoledne, když děti pohlídal manžel po návratu z práce.

Ze samoživitelky se vyklubala jedna z nejšikovnějších a nejpoctivějších pokladních s jakými jsem se kdy setkala. Fungovalo to tak až do té doby, kdy mne v mé nepřítomnosti dočasně zastupovala vedoucí z jiné filiálky.

„Tak tý tvý samoživitelce jsem dala vybrat – buď začne dělat tak, jak je potřeba, nebo si může hledat práci jinde. A hele, najednou to jde. Odmakala tři třináctky za sebou a ani nepípla,” kasala se kolegyně, která je u firmy už deset let, takže ví, jak na to. I vysvětlila všem zaměstnancům, že se prostě musí smířit s tím, že firma přesčasové hodiny neproplácí a že když se jim to nelíbí, můžou jít. Beztak ty přesčasy dělají jen proto, že jsou to mrchy líné.

Chvíli jsem polemizovala s vedoucím prodeje o tom, že takhle přeci nemůžeme jednat se zaměstnanci, ale ten trval na svém: „Problémy zaměstnanců nás nezajímají, nejsme sociálka. Když nemůže někdo chodit na odpolední – má smůlu, ať jde dělat něco jinýho.” A dodal: „Já jsem taky chtěl bejt kosmonaut.”

Došlo mi, že tady asi nemá cenu vysvětlovat, že chybějící personál je problém firmy, nikoli problém zaměstnance, a požaduji-li, aby tento pracoval nad svůj úvazek (32 a půl hodiny týdně čili snížený, aby firma ušetřila) a pomohl tak řešit náš problém, nemohu mu dát vybrat, že se buď nepostará o svoje dítě, nebo si může hledat práci jinde.

A tak zatímco si samoživitelka během následujícího týdne našla práci „naproti” u konkurence, kde dostala o čtyři tisíce vyšší základ, takže si může dovolit zaplatit hlídání a pracovat na odpolední směny, nám zůstala pokladní, která opravdu pro firmu přínosem není. Vysvětlila jsem jí, že potřebuji člověka, který bude mít na rozdíl od ní kladný vztah k práci a aby si už začala shánět něco jiného, protože s ní hodlám ve zkušební době ukončit PP. Připadalo mi fér ji na to upozornit předem. „Takhle mě vyhoděj všude, do důchodu mám daleko a podporu taky nedostanu, když jsem tady neodpracovala půl roku, tak co mám podle vás asi dělat?“ „To si to můžu rovnou hodit,” dodala a já si pomyslela, že kdybych měla ještě jednu takovou pokladní, která neudělá nic pořádně, můžu si to hodit já.

„Teď ji, bohužel, propustit nemůžeme, protože za ni nemáme náhradu,” rozhodl oblastní vedoucí. Tu stejnou větu jsem od něj slyšela už před půl rokem, než nám jedna pokladní, taktéž zralá na vyhazov, těsně po skončení zkušební doby přinesla neschopenku a od té doby ji v práci vídáme jednou za měsíc – to když nám přijde, lépe řečeno dobelhá se za pomocí berlí, oznámit, že je stále ještě nemocná.

Většinu své pracovní neschopnosti však tráví v nedaleké hospůdce, kde musí čepovat nějaký náramně léčivý mok, když tam dotyčná juchá o zábavách bez berlí.

Pak také máme ještě jednoho moc šikovného skladníka, který je v pracovní neschopnosti již tři čtvrtě roku a domácí péče mu svědčí tak, že ač těžce nemocen, pokročil při stavbě svého domu tak, že jeden jenom žasne.

A pak taky máme jednoho moc šikovného oblastního vedoucího, který vám vysvětlí, že důvod proč vám onehdá (to jak jste potřebovali, aby něco důležitého řešil, páč jinak byste mu nevolali) nezvedal telefon byl ten, že mu fretka shodila mobil za gauč a jemu se ho už nechtělo hledat. Pak vám vysvětlí, že životopisy uchazečů na místo zástupce vedoucího ztratil, ale věděl by o jednom svém moc šikovným známým, který by byl ochotný posílit náš tým za předpokladu, že bych mu přenechala funkci vedoucího, ale protože toho moc neumí, bylo by dobré, kdybych mu dělala zástup a všechno potřebné ho naučila. „Samozřejmě by vám zůstal plat vedoucí,” pravil. Když se pak ukázalo, že kamarád oblastního vedoucího toho umí ještě méně, než málo a že veškeré své schopnosti soustředil na jediný cíl a sice sežrat toho v pracovní době co nejvíce pokud možno bez zaplacení, došlo oblastnímu vedoucímu, že tudy cesta nevede. Tedy do té doby, než se objevil jiný schopný kamarád kandidát na funkci vedoucího.

I vedoucímu prodeje sice došlo, že takového neschopného oblastního vedoucího, aby pohledal, ale „Teď ho bohužel propustit nemůžeme, protože za něj nemáme náhradu,”pravil.

A pak, že nejsme sociálka.

A tak si říkám, že by si lidi měli plnit své sny a jít za svými cíli a jestli by náš pan vedoucí prodeje přeci jenom nebyl užitečnější, kdyby se býval stal tím kosmonautem.

Jenomže takových pitomců, co by si zasloužili vystřelit do vesmíru by asi bylo,co?

Jitka Gotterová