Veselé příhody z práce: Detektivem snadno a rychle

Že vám to zrovna dvakrát nepálí, práce vám taky nevoní a váš trestní rejstřík není z nejčistších? Nevadí, u nás máme o takové zájem.

„Dobrý den paní vedoucí, tady agentura píp píp u telefonu píp píp. Dotaz. Máme u vás detektiva?” ozve se ze služebního telefonu každé ráno, obyčejně v době, kdy máte největší fofr. Vydáváte prodavačkám pokladní šuplíky, zatímco vám na rampě čeká na složení kamion a rozčilující se pekař, že se na to může vys…., aby tady čekal půl dne, páč nemá jenom vás.

„Ano máte tady detektiva,” odpovídám a při pohledu na jednoho z těch exotů, co nám sem agentura každý den posílá, se mi při vyslovení slova „detektiv” sevře žaludek vzteky.

„Běž se podívat, co dělá ten kretén,” rozčiluje se moje zástupkyně zatímco mi před obličejem máchá krabicí od právě ukradených sprchových gelů. „Kouří na parkovišti,“ dodává.

Pokouším se rozcuchanému zjevně dlouho nemytému kouřem nasáklému detektivovi vysvětlit, že má své povinnosti a cigaretu si dá o polední pauze. „To jako až za tři hodiny, jo?” nevychází z údivu detektiv při pohledu na své hodinky, načež dodává: „Tak na to zapomeňte!”

Jiný detektiv mne po střetu se zloději požádal o ochranu a doprovod na nádraží, protože se bojí, aby mu někdo neublížil. Moje ujištění, že takhle vyhrožují skoro všichni zloději, ale že k naplnění výhrůžek zpravidla nedojde, ho neuklidnilo. I zajistila jsem ochrance ochranku. Když na filiálku dorazili tři bouchači, kteří měli detektiva po zavírací době doprovodit na nádraží, pravil tento, že mu to jede až za dvě hoďky a že si ještě raději zajde na jedno.

Poděkoval bouchačům za ochotu a vzal to zadem k nejbližší hospodě.

Když se prodejnou prohnala čtyř členná skupinka velmi přizpůsobivých občanů, stačili tito i s lupem utéci, protože detektiv zrovna konal moc velkou potřebu na toaletě.

Jiný detektiv mi oznámil, že má-li zítra dorazit na směnu, budu mu muset půjčit peníze, protože nemá na autobus – samozřejmě by mohl jít pěšky, ale to by pak dorazil tak v poledne.

Jindy vám detektiv chrápe opřený o mrazák, neb dělá už pátou dvanáctku a navíc je po tahu, protože měl mít původně volno a slouží za toho bambulu, co u firmy po dvou dnech skončil.

Když jsme byly já a moje kolegyně fyzicky napadeny před pokladnami řvala polovina obchodu: „Ochranka, ochranka, pomoc, ochranka,” marně, protože detektiv byl zrovna na druhém konci prodejny a neslyšel.

Sám velký vedoucí prodeje při návštěvě naší filiálky usoudil, že takového detektiva platí naše firma zbytečně a zavolal agentuře, aby onoho člověka okamžitě vyměnili. Agentura se omluvila a neschopného detektiva přesunula na jinou NAŠÍ filiálku.

„Na činnost detektivů je třeba dohlížet, neboť jeden takový člověk nás stojí čtyřicet tisíc,” pravil vedoucí prodeje a poslal nám další tři detektivy z jiné agentury, aby dohlídli na ty detektivy z té první agentury.

A tak zatímco se na prodejně o rozloze 1200 metrů čtverečných pachtí tři až čtyři prodavačky včetně vedoucí(což je norma na jednu směnu v rámci úspory mzdových nákladů), které musí obsloužit čtyři pokladny na prodejně, výkupovou pokladnu na vratné obaly ve skladu, převzít zboží od všech dodavatelů, zaúčtovat dodací listy, všechno to zboží vybalit, udržovat prodejnu v čistotě, poradit zákazníkovi a to všechno nejlépe najednou, promenádují se vám po prodejně čtyři chlapi, jako hory a dohlíží na ten cvrkot.

Někteří s vámi soucítí a i přesto, že to není jejich povinnost, pomohou vám z palet sundat alespoň ty těžké věci, protože se nemohou dívat na to, jak se tady ty ženské dřou.

Jiní kritizují, jak jsou ty naše pokladní blbé a ničeho si nevšimnou. Jeden takový se mě snažil přesvědčit, abych tu nejblbější z blbých pokladních okamžitě poslala domů, protože mu prý zkazila záchyt.

„Jste normální? Kdo by pak na té pokladně podle vás měl asi tak sedět?” nechápala jsem, co to ode mě chce a upozornila ho, aby si hleděl své práce.

Začala jsem mít těch detektivů plné zuby a vsadila se s oblastním manažerem, že těm borcům by z prodejny odešel i zloděj s ukradenýma štaflema. Vyhrála jsem.

Zavolala jsem jedné kolegyni, kterou ještě detektivové neviděli, aby přišla na odpolední směnu dřív a chovala se jako zákazník.

Vzala štafle kufr s nářadím, do něhož přidala ještě pakl žvýkaček, a odešla z prodejny, aniž by si ji někdo všiml.

To, že si ničeho nevšiml detektiv z té první agentury nikoho nepřekvapilo a detektivové z té druhé agentury se chvíli dohadovali o tom, kdo z nich je ten blbej a začali vymýšlet novou strategii. Každopádně přestali poukazovat na nás blbé prodavačky, takže jsme mohly dál dělat svou práci.

Ukázalo se, že tak velkou prodejnu opravdu nemůže uhlídat jeden detektiv a je třeba detektivy nejméně dva. Navíc se firma rozhodla změnit agenturu (o důvodech nehodlám spekulovat), takže všichni ti „schopní” detektivové z té první agentury přešli pod tu druhou agenturu, aby nám tu prodejnu mohli ohlídat konečně pořádně.

Zhruba před čtrnácti dny nám agentura stáhla jednoho, co měl trestní rejstřík popsaný asi tak jako Bridget Jonesová svůj deník, což se zjistilo zhruba po dvou měsících služby u nás.

Teď nám dělají detektivy moc sympatičtí manželé, kteří toho sice moc neohlídají, ale zato jsou velmi komunikativní a s každým zákazníkem příjemně pokecají.

Jen si nejsem tak moc jistá, zdali dělá paní detektiv dobře, když se pokouší personál přesvědčit o tom, že bychom těžko našli lepší ostrahu, páč takovou školu, jakou dostal její manžel za těch deset let, které strávil ve vězení za zabití (a přitom chtěl tomu umřelému původně jen nafackovat) hned tak někdo nemá.

Když se mi pak vedoucí prodeje snažil vysvětlit, že opravdu nelze proplácet vedoucím pracovníkům filiálek přesčasové hodiny (to by potom přišla firma rychle na buben), páč „Vono taky není jistý, jestli jsou ty hodiny skutečně vodpracovaný, nebo vodsezený, paní vedoucí, vítééé?” pravil, zalapala jsem po dechu.

Hlavou se mi prohnala rychlá rovnice kolik že pracujících prodavaček by filiálka měla za těch osmdesát tisíc(krát cca tři sta filiálek), co měsíčně platí jakési agentuře, která nám dodává ty prověřené proškolené psychotesty absolvující detektivy, kteří jsou ochotni za pajdu na hodinu dělat tak zodpovědnou práci.

Ale co, firma jistě ví, co dělá.

Firma jistě ví, že se jí vyplatí mít hafo detektivů, hafo kravaťáků v podobě oblastních vedoucích a vedoucích prodeje a vedoucích čehosi dalšího, když má na každé prodejně tři lidi na směnu, kteří makaj.

Jitka Gotterová