Nová střecha aneb už nikdy více!

Už ve chvíli, kdy jsme tenhle obrovský dům připomínající kravín kupovali, věděli jsme, že nás oprava střechy nemine.

Vlastně se tak ani nedá říci oprava, ale spíše kompletní výměna všeho, co střechu tvoří. O mnoho lépe na tom nebyly ani dva komíny, které sice z dálky vůbec nevypadaly špatně, ale při bližším kontaktu s nimi z nich zbyly jenom dvě hromádky suti, z nichž trčely jakési roury.

S plánováním jsme začali už koncem zimy s tím, že by se celá výměna měla uskutečnit nejpozději koncem léta, a tak jsem obtelefonovávala všelijaké firmy, jež se touto činností zabývají. „Samozřejmě záleží na tom, jakou budete chtít střešní krytinu, mladá paní, “ povídal ten pán v telefónu a dal mi na výběr z několika možností.

Absolutně jsem netušila, která bije, a tak jsem pravila, že by bylo dobré, vzhledem k našim finančním možnostem, zvolit nějakou zlatou střední cestu. Když jsem však upřesnila, že se jedná o zhruba čtyři sta osmdesát metrů čtverečních střešní krytiny, vyplivl na mě ten hlas z telefonu částku tak astronomickou, mimochodem přesahovala kupní cenu celého domu, že mi bylo hned jasné, že ani zlatá střední nebude tou naší cestou.

Stejně jsem pochodila u několika dalších firem. „No jo holka, jak to zadáš firmě, zaplatíš jednou tolik, to mi věř,“ pravil jeden můj kamarád a poradil mi, abych si zajistila sama dřevo na pile a sjednala práci s nějakým tesařem a pokrývačem, kteří mi to udělají melouchem.

Jenže kde takové lidičky sehnat, když tady moc lidí neznáte, to už mi neporadil. „Máš přece hospodu, kde jinde se dají sehnat informace lépe?“ řekla jsem si a od té doby jsem se každého hosta zeptala, jestli náhodou nezná nějakého pokrývače či tesaře.

Jednoho dne se v hospodě objevil takový neupravený padesátník bez předních zubů, dal si jedno pivko a pravil: „Já jsem Tonda, vy plej hledáte někoho, kdo by vám uďál tu stsechu” a já na to: „Tak to máte dobré informace a vy jste tesař nebo pokrývač ?“ a on na to: „Já sem paninko, tesas, poklývač, taky zedník, inštalatéél, no zklátka takový blouk Pytlík pláce všeho dluhu.“

Zeptala jsem se ho, do kdy je schopen udělat mi rozpočet na materiál a na práci a zda by zajistil vše potřebné sám. Brouk Pytlík se zamyslel, vytáhl z kapsy krabičku startek, strčil jednu cigaretu do pusy a povídá na půl huby: „Máte voheň?“ Dala jsem mu jedny zápalky.

Dlouze potáhl a pravil: „Tuzku a papíl máte, paninko?”

Podala jsem mu malý čtvereček papíru, opět dlouze potáhl a pravil: „A kolikpak má ta stsecha metlů?” a já na to, že hnedle čtyři sta osmdesát. Napsal na ten kousek papíru číslovku čtyři sta osmdesát metrů čtverečných, chvíli dělal, že něco počítá z hlavy a tak jsem mu nabídla, že mu půjčím kalkulačku. Odmítl a zeptal se mě, kolik na to mám peněz. Zavtipkovala jsem: „No, kdybyste se vešel do dvou set tisíc, bylo by to ideální“ a očekávala, že mě pošle k šípku. Brouk Pytlík napsal na papírek další číselnou informaci: „ 195.000,-Kč” podal mi ten papírek a pravil: „Za tydle plachy vám to uďám.“ Stála jsem tam celá zkoprnělá a vykoktala ze sebe: „A tohle je ten rozpočet? Jak víte, kolik kubíků dřeva bude potřeba a za jakou cenu a ani jste se mě nezeptal, jakou chci krytinu.

„Já potřebuji podrobný rozpočet včetně projektu, abych to mohla dát na stavební úřad a získala stavební povolení,“ a on na to: „Tak hele paninko, to dzevo budete mít za supel cenu, dyz mi dáte do konce tejdna sedmdesát tisíc zálohu, tak vám to sezenu za polovicní cenu.“

Konečně mi došlo, s kým mám tu čest, a zeptala jsem se, co ten projekt, načež brouk Pytlík pravil: „Jakej plojekt? Todle vám nestačí?“ máchal mi papírkem před obličejem a dodal: „To vám mám jako namalovat ňákej voblázek?“ „Žádný obrázek malovat nemusíte, protože vy naší střechu rozhodně dělat nebudete,“ pravila jsem pořádně dopálená a polilo mě horko při představě, že bych takovému člověku dala nějaké své peníze. Tonda zaplatil to jedno pivo a v tu ránu byl pryč. Panu Kvasničkovi samozřejmě neuniklo, že jsem takovou dobu hovořila s Tondou ze sousední vesnice, a když jsem mu nesla další pivko, pravil: „Co tady chtěl ukecanej Tonda?“ a já na to: „Chtěl nám dělat střechu,“ a pověděla jsem mu, že chtěl ode mne zálohu. Pan Kvasnička se začal smát, až se za břicho popadal a pravil, že je Tonda široko daleko známý jako mluvka a podvodník a že pokaždé, když se mu podaří z nějakého trouby vytáhnout zálohu, roztočí ty peníze v automatech. „Nedávno prej někoho připravil vo sto táců,“ dodal pan Kvasnička a já se tak nějak dovtípila, kam se poděly Tondovy přední zuby.

Už to vypadalo, že všichni tesaři a pokrývači v kraji zdejším vymřeli a já jsem začala velice vážně přemýšlet o tom, je-li opravdu nezbytné, aby měl každý dům střechu.

Tu mě oslovili manželé Karáskovi, kterým zrovna nedávno jeden šikovný tesař obkládal dům dřevem a vyrobil jim tak z jejich zděného domku parádní roubenku, dali mi na něj doporučení a telefonní číslo.

Pan Voskovec - sympatický čtyřicátník- pravil, že pro něj není problém vyhotovit finanční rozpočet a namalovat jakýsi plán, dle kterého nám projektant zhotoví projekt pro stavební úřad. Neuplynul ani týden a pan Voskovec opravdu přinesl rozpočet včetně plánku a přesného výpočtu, kolik kubíků řeziva bude třeba, to si však prý budeme muset zajistit na nějaké pile sami, on jenom provede práci. Souhlasili jsme.

Došlo nám, že nám ani zdaleka nebudou stačit všechny ty naše peníze ani s těmi padesáti tisíci, co nám na nehorázně vysoký úrok půjčila banka, a začali jsme přemýšlet, kde vzít další peníze. Shodou okolností se ke mně dostala informace, že krajský úřad poskytuje obcím peníze z fondu na rozvoj bydlení na rekonstrukci domů starších dvaceti let, a tak jsem si hned podala na obecní úřad žádost o poskytnutí této velmi výhodné (úrok tři procenta) půjčky na opravu střechy. Vzhledem k tomu, že si nikdo jiný nezažádal, půjčku jsme dostali. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché, protože náš starosta tak nějak neměl nikdy mnoho času na záležitosti obecní, neboť byl velmi vytížen svoji podnikatelskou činností a navíc věnoval poměrně dost času své zálibě - pití alkoholu.

Zastihnout ho na obecním úřadě bylo téměř nemožné, ale s naprostou jistotou ho každý, kdo něco potřeboval, zastihl v naší hospodě.

Často si z něj lidi dělali legraci, že by si sem měl přesunout svoji kancelář. A tak se u piva řešily objednávky na palivové dřevo, sousedské spory Randala a Myslíka ohledně příjezdové cesty, výlet pro seniory, svoz místních dětí do školky, že už zase nemá škola angličtináře, nebo že se lidem od té doby, co se přistěhoval cikán Maroš s rodinou do domu po nebožce Folprechtové, ztrácejí slepice, vejce, ale prý aj ovce. No a samozřejmě také naše půjčka na opravu střechy.

Pokaždé, když jsem se zeptala: „Jak to vypadá s tou naší půjčkou?“ a dodala, že už to opravdu potřebujeme vědět najisto, protože se pomalu chýlí konec léta a taky bychom to nemuseli do zimy stihnout, pravil starosta: „V pohodě, už jsme to na schůzi zastupitelů schválili, teď už jenom formality a máte to doma.“

Když jsem tuhle větu slyšela už asi po páté a pořád nic, začala jsem mít podezření, a tak jsem zašla na obecní úřad, abych zjistila, jak se věci mají. Paní sekretářka mě ujistila, že zastupitelstvo zcela jistě o naší půjčce nejednalo a že obec patrně starostou slíbenou částku k dispozici ani nemá. Tato slova potvrdil i místostarosta.

Hned další den jsem uhodila na starostu, ale ten si v klidu objednal velkého panáka slivovice a pravil, že sekretářka i místostarosta jsou úplně blbí a že se můžu na tu půjčku spolehnout. „Ale z jakých peněz mi tu půjčku dáte, když tam ty peníze obec nemá?“ nedalo mi to, ale starosta s ledovým klidem a lišáckým úsměvem pravil: „Voni tam ty peníze jsou i nejsou, voni jsou teď na nějakou chvilku na ňákým jiným účtu, jako dočasně víš, ale než vám tu půjčku přiklepnem definitivně, už tam budou zpátky.“ Tomu, co mi právě starosta řekl, jsem pramálo rozumněla a vyjádřila svoje obavy z toho, aby tam ty penízky, co tam jsou a nejsou, opravdu byly, až budu mět zaplatit na pile řezivo. Nakonec jsme půjčku dostali a peníze nám obec poslala na účet bez podepsané smlouvy a ještě jsem starostu musela uhánět, abych mu podepsala, že ty prašule už mám.

Bývalý majitel domu pan Pánek opravoval posledních dvacet let střechu tím stylem, že na každou díru či prasklinku vrstvil záplaty z térové lepenky, čímž se mu podařilo vytvořit několikacentimetrovou neproniknutelnou, sluníčkem spečenou masu téru a bylo nám jasné, že vůbec nejhorší práce bude zbavit se té lepenky. Starosta mi navrhl, že by si místní sbor dobrovolných hasičů u nás rád udělal brigádu a vykonal tyto demoliční práce. Dohodli jsme se na finanční odměně i na termínu a já jsem byla ráda, jak to nakonec všechno pěkně vyřešíme.

Termín prací byl dohodnut na konec září, ale dobrovolní hasiči se na brigádu nedostavili a starosta pravil, že má teď hodně starostí se zařizováním blížícího se posvícení, a tak jim o té brigádě tak nějak zapomněl říct, ale ujistil mě, že příští týden už to dozajista klapne.

Milan se Šimonem začali loupat lepenku sami a pomoc nám nabídl i Katky manžel Pepa, šlo to špatně a byl z toho všude kolem domu strašný nepořádek a hrozně se prášilo. Z toho důvodu jsem se rozhodla zavřít hospodu po dobu rekonstrukce střechy, ale čáru přes rozpočet nám udělal opět starosta, který do místního časopisu, tak zvané drbny, napsal, že se tento pátek koná v naší hospodě posvícení, že se bude podávat pečená kachna, koláče a spousta jiných dobrot, a tak nějak pozapomněl na to nejdůležitější, a sice informovat o tom mě.

„Co teď budeme dělat? Ve všech okolních vesnicích visí na nástěnkách cedule, že je u nás v hospodě posvícení a to budeme lidem říkat: běžte zase domů, žádné posvícení není, máme rekonstrukci? Takhle akorát přijdeme o zákazníky. Ale copak zvládnu připravit posvícení?“ honilo se mi pořád dokola hlavou a byla jsem úplně zoufalá.

Posvícení jsme nakonec zvládli, lidi byli spokojení a já byla ráda, že alespoň tohle mám za sebou. Sbor dobrovolných hasičů samozřejmě na brigádu nedorazil ani další týden, páč nikdo o ničem nevěděl, a tak nám nabídl pomoc alespoň jeden klučina, který si potřeboval vydělat nějaké peníze, a každý den přijel po práci na výpomoc Olda, který byl prostě takový dobrák od kosti a nikdy nikomu pomoc neodmítl.

Vzhledem k tomu, že je střecha dlouhá třiatřicet metrů, rozhodl tesař, že to uděláme po třetinách. Zrovínka tu část nad bytem jsme měli již druhý den bez střechy a doufali, že nezačne pršet. Tesař si přivedl dva pomocníky, chvíli něco měřili a pak pravil, že dnes ještě pracovat nezačnou, protože budou celý den řezat šroubovici. Bylo mi divné, proč by měli řezat tu šroubovici celý den, a tak jsem řekla, že ji nařežu fričkou sama, což jsem měla za hodinku hotové. Tesař se však omluvil, že stejně nemohou začít, protože mají rozdělanou práci někde jinde, takže to tam dneska dojedou dodělat a přijedou zítra.

Druhý den ráno opravdu všichni tři dorazili a dali se hned do práce. Protože tesařině nerozumím, nepřipadalo mi vůbec divné, že z každého trámu odřezávají půl metru, a když jsem uviděla na střeše prvních sedm krovů, byla jsem nadšena, jak jim jde práce od ruky. Zeptala jsem se mám-li jim nosit nahoru prkna na podbití a pan Voskovec pravil, že je tam dávat nebudou, že si je tam pak natlučeme sami zespoda, až bude střecha hotová.

Nemohla jsem pořád pochopit, jak je tam budeme dávat a tak mi chlapi vysvětlili, že si na to budeme muset pronajmout lešení, to dá rozum. „To by ale bylo mnohem jednodušší dávat je tam rovnou, ne?“ nedala jsem se, ale bylo mi řečeno: „Tím se zdržovat nebudeme, paninko, protože by taky mohlo začít každou chvíli chcát, a co potom, že jo?“

Byl čas oběda a chlapi zasedli k vepřové s knedlíkem a se zelím, načež pan Voskovec projevil uznání nad mými domácími houskovými knedlíky. Dala jsem jim tedy každému po šišce domů a zůstala celá zkoprnělá, když mi pan Voskovec sdělil, že pro dnešek končí a přijdou až v pondělí, protože o víkendu nepracují.

Modlili jsme se, aby nezačalo pršet, ale začalo, a tak jsme museli probudit kluky a šli jsme o půlnoci natahovat na střechu plachty, abychom alespoň trochu zabránili škodám. Během půl hodiny jsme stejně měli na stropě několik lívanců, z nichž odkapávala černá voda na nábytek. Hned ráno jsem volala panu Voskovcovi, že by bylo dobré vzhledem k počasí dokončit práci již o víkendu a vyjádřila svoje podivení slovy: „Domnívala jsem se, že na střeše se pracuje, dokud není práce hotová a nenechává se několik dnů dům odkrytý,“ ale pan Voskovec mi vysvětlil, že je právě na rybách a že v tomhle počasí berou báječně úhoři, což si on rozhodně nenechá ujít.

Byla jsem tak rozčílená, že jsem ze sebe vypravila jen: „Jděte do prdele i s těma svejma úhořema a už mi sem nechoďte,“ a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme právě zůstali bez tesaře s odkrytou střechou.

Můj kamarád Mireček, který nám pomáhal se zednickými pracemi, mi dal kontakt na nějakého tesaře a tak jsem mu zavolala. Zdráhal se, protože prý nemá čas, ale nakonec se mu nás zželelo a přijel. Byl to takový strašně upovídaný pidimužík, ale ve svém oboru machr.

Kouknul na střechu a pravil: „Tak todle musí, mladá paní, dolů. To je udělaný blbě. Jak to, že tu nejsou vaznice? Bez nich se vám ta střecha rozjede a proč zkracovali ty krovy, a proč….,“ chrlil na mě jednu otázku za druhou. Pan Voskovec si přijel pro nějaké nářadí, které tu nechal, a když jsem se ho zeptala, jak je možné, že nemáme na střeše vaznice, prohlásil, že nevěděl, že tam musí být a že si myslel, že když je tam nedá, budeme mít na půdě víc místa. Půl metru z každého krovu údajně odřízl omylem, páč si to špatně změřil a nakonec z něj vylezlo, že ještě nikdy střechu nedělal.

Vážně jsem byla přesvědčena o tom, že zabít takového debila snad ani nemůže být hřích.

Tesař pidimužík si na zahradě vyrobil šablonu a byla radost na něj pohledět. Člověk by řekl, že takové tintítko nemůže mít žádnou sílu a měla jsem strach, aby nám ho, šikulku, neodnesl vítr. Ukázalo se však, že má páry za dva. Nařídil ještě dozdít věnec, zatímco si on přichystá tesařinu, a tak jsme museli přitáhnout Mirečka, který ovšem měl rozdělanou práci jinde a nemohl tu být celé dny, takže si musel vzít Milan dovolenou a společnými silami jsme zdili věnec. Zdili jsme proti sobě, já na jedné straně on na druhé, vzájemně jsme si půjčovali vodováhu a nadávali do kreténů, dementů, hovad a jiné havěti panu Voskovcovi.

Nejprve jsme museli nanosit na půdu cihly a pak v kýblech maltu. Nosila jsem si ji ve dvou kýblech, abych byla vyvážená, ale když jsem šla ty schody už snad po sté, těžkly mi nohy a já se nahoru sotva plazila. Zdola na mě pokřikoval pan Kvasnička a radil nám, jak to máme všechno dělat. Nejprve jsem mu ze zdvořilosti děkovala za ty rady a odpovídala na hloupé otázky, pak už jsem se zmohla jenom na zdvořilé hm, hm, aha, hm a nakonec jsem jen tupým pohledem vybírala cihlu, kterou bych po něm mrskla.

Když jsem zrovna nezdila, obsluhovala jsem protahovačku, nebo natloukala prkna, protože pidimužík samozřejmě věděl, že podbití se nedělá, až když je střecha hotová.

Když jsem měla trochu volna, odskočila jsem si uvařit, samozřejmě ve velkém, protože se naštěstí nějací další pomocníci našli a krom toho se každý den v době oběda přijela podívat za svým mužem Katka a to s celou tou hordou jejich dětí.

S prací na střeše jsme skončili v polovině listopadu a tři dny na to napadl sníh. Toho roku popadalo pod tíhou sněhu několik střech v okolí a my jsme si říkali: „Ještě štěstí, že šel Voskovec na ty úhoře.”

Ukázka z knihy Lidé jsou různí